Práce, která dřív „smrděla korunou“, dnes voní miliony. V Česku sype 100 tisíc denně a kalendář praská ve švech

Ještě v nedávné minulosti se o ní mluvilo s despektem. Manuální práce, která znamenala mozoly, spálený krk od slunce a drobné v peněžence. Kdo chtěl „něco dokázat“, hledal hlavně kancelář, kravatu, diplom. Ideálně všechno dohromady. A pak se karta začala obracet. Dnes tam, kde se kdysi počítaly stovky korun, proudí miliony. A lidé, kteří kdysi chodili z práce domů utahaní, přehlížení, často i nespokojení, dnes diktují termíny i ceny.

A když poptavatele nakonec přece jen někam vmáčknou, novopečený zákazník akceptuje vše a ještě je vděčný. Právem. Skutečných odborníků je totiž proklatě málo.

Řemeslo, které kdysi zastřešovalo katedrály

Není to výmysl dneška. Kořeny řemesla sahají do pravěku a nejpozději ve středověku patřili ti, kteří ho ovládli, mezi vážené řemeslníky. Bez nich by nevznikla žádná obec ani město. Nad pražským Starým Městem se dodnes tyčí kostel sv. Anny, kde se dochovala střešní konstrukce ze 14. století svědčící o zářivé historii řemesla. Hambalkové vazby, takzvané „ondřejské kříže“, jsou ukázkou toho, jak dokonalou souhru museli mít tesaři, klempíři a pokrývači, aby zvládli ochránit svatostánek před deštěm a větrem.

Pokrývač tehdy nebyl jen „dělníkem na střeše“. Byl to mistr, který měl na bedrech odpovědnost za celé společenství umělců, dělníků a řemeslníků. Střecha byla symbolem bezpečí, a proto nebylo výjimkou, že se právě pokrývači podíleli na důležitých rozhodnutích měst. Pracovali s šindelem připomínajícím rybí šupiny, s pálenými taškami zvanými prejzy i s přírodní břidlicí. Každý krok vysoko nad zemí mohl znamenat smrtelný pád, přesto jejich práce přetrvala staletí.

Čekací listina dlouhá (jako) rok

Když dnes zavoláte pokrývači s dotazem, zda by vám neudělal střechu, pravděpodobně neuslyšíte: „Kdy se vám to hodí?“ Ale spíš: „Nejbližší volný termín máme v únoru příštího roku.“ Kalendáře jsou nacpané k prasknutí, a kdo chce mít střechu nad hlavou, musí se zapsat do pořadníku jako k vyhlášenému lékaři.

Ještě zajímavější je, že zákazníci přestali smlouvat. Představa, že by si mohli vybrat z deseti firem a tlačit cenu dolů, je pryč. Teď je to naopak: zákazník bere to, co je, a hlavně je rád, že vůbec na něho přijde řada v dohledné době. Nezřídka se stává, že když někdo termín odmítne, během týdne ho s radostí převezme jiný klient, ochotný zaplatit cokoliv.

To je obrázek českého stavebnictví dneška: zoufale chybí lidé, kteří by řemeslo ovládali, a ti, kdo zůstali, si mohou vybírat. Není divu, že se profese proměnila v nejlukrativnější byznys široko daleko. Firmy a OSVČ zabývající se „výrobou střech“ prosperují.

Kolik to vlastně sype?

Pojďme si to spočítat. Vezměme typický dům střední třídy: plocha střechy kolem 300 metrů čtverečních. S kvalitní krytinou, izolací, montáží a kompletním servisem vyjde zakázka klidně na 2,5 milionu korun.

Zkušená parta pokrývačů ji zvládne realizovat za deset dní. Když tuto částku vydělíme, dostáváme 250 tisíc korun na den. Samozřejmě nejde o čistý zisk. Je potřeba odečíst náklady na materiál, mzdy zaměstnanců, dopravu. Ale i tak se dostáváme na čistý výdělek kolem 100 tisíc korun denně.

A to mluvíme o jednom domě. Ve skutečnosti mají firmy rozjednáno několik menších zakázek, servisních oprav i velkých developerských projektů najednou. Tam už mluvíme o násobcích uvedené částky. Není proto přehnané tvrdit, že pokrývač s dobrou pověstí a vlastním týmem dnes vydělává tolik, že se mu vyrovná málokterý právník nebo manažer.

Odkud se vzal ten boom

Za vším stojí jednoduchý fakt, již zmíněný: řemeslníků je zoufale málo. Po roce 1989 nastal odliv mladých lidí z učňovských oborů, řemeslo se stalo symbolem „nedostatku ambicí“ či schopností. Jenže zatímco univerzitních diplomů přibývalo, lidí schopných vzít do ruky kladivo a vyřešit střechu začalo rapidně ubývat.

Zákony trhu jsou však neúprosné. Tam, kde je poptávka a není nabídka, letí ceny nahoru. Navíc na střechu si nikdo nechce zvát amatéra. Tak raději sáhneme hlouběji do kapsy, jen abychom měli jistotu.

Proč už to není „smradlavá“ práce

Řemeslo se také posunulo. Když si představíme pokrývače jako zpoceného chlapa s pytlem tašek na zádech, je to jen část reality. Dnešní řemeslník pracuje s moderními technologiemi. Používá jeřáby, zvedací plošiny, bezpečnostní systémy. Střechu zkontroluje dronem, projekt mu připraví software. Izolace a fotovoltaické panely jsou již také běžnou součástí zakázky.

Navíc už nejde jen o fyzickou sílu, ale i o know-how. Pokrývač musí znát stavební normy, ekologické postupy, dokáže poradit s materiály i designem. Kvalitní práce se pozná na první pohled – a zákazníci to oceňují. Když lidé zjistí, že na střechu si musí počkat půl roku, vnímají to jako důkaz kvality. A pokrývač, který si termíny plánuje roky dopředu, už dávno není ten, nad kým se kdysi mávlo rukou.

Řemeslo, kde voní miliony

Říkávalo se, že řemeslo má zlaté dno. V roce 2025 bychom ale měli říct: platinové. Pokrývači kdysi stavěli katedrály a chránili celé obce. Dnes dávají střechu nad hlavou rodinám, firmám i celým rezidenčním čtvrtím – a vydělávají částky, které by ještě před pár lety působily jako sen. Z pokrývačství je novodobé prestižní řemeslo.

Paradox je v tom, že mladí lidé se tomuto oboru dál vyhýbají. Přitom právě tady dnes „voní miliony“. Stačí jen zvednout hlavu a podívat se nahoru. Každá z té záplavy střech je důkazem, že práce, která kdysi „smrděla korunou“, dnes může měnit život. Nejen zákazníkům, ale i střechovým kouzelníkům.

Přestože dnes nepokrývají katedrály, ale spíš luxusní vily nebo celé developerské komplexy, tradice pořád žije. Bez střechy se stavba nikdy nedokončí. A kdo má střechu, má jistotu.

Zdroje: novinky.cz, tn.nova.cz, irozhlas.cz