Lidé, kteří si zapínají televizi hned po práci, mají jedno společné. Podle psychologů tím zahánějí samotu

Včera jsem přišel domů kolem půl šesté. Hlava plná termínů, telefon vibroval v kapse a já jsem ani nesundal boty a už jsem nahmatal ovladač. Úplně automaticky. V hlavě jsem měl myšlenku, že si jen na chvíli sednu a trochu vypnu. Jenže ta chvíle se tak, jak už to bývá, natáhla. Určitě to znáte taky.

Dlouho jsem si myslel, že je to obyčejný zvyk. Prostě rituál. Přijdu domů, zapnu televizi a tím jako symbolicky zavřu pracovní den. Jenže když jsem si o tom začal víc číst a dokonce na mě vyskočilo pár videí na tohle téma, došlo mi, že to má hlubší význam. A ne zrovna úplně veselý.

Únik místo odpočinku

Podle studie zveřejněné v časopise Frontiers in Psychology v roce 2021 lidé často sledují televizi nebo seriály jako formu úniku od stresu a nepříjemných emocí. Autoři výzkumu popisují, že obrazovka může fungovat jako náhrada za sociální kontakt nebo jako způsob, jak potlačit pocit osamělosti.

Jinými slovy, místo aby člověk zpracoval, co ho během dne naštvalo, raději to přehluší čímkoliv, co ho vytáhne z reality, a tím nemusí čelit tomu, co se doopravdy děje.

Tohle mě trochu zarazilo. Protože přesně to dělám. Místo aby si člověk šel vyčistit hlavu na procházku kolem domu nebo si sedl s partnerkou a opravdu si popovídal, nechá se vtáhnout do cizího dramatu. A chvíli to funguje. Mozek vypne a na chvíli se zklidní. Jenže problém nezmizí a to, co se odklidilo do ústraní, brzy znovu vyleze na povrch.

Psycholog John Robinson z University of Maryland upozorňoval, že lidé, kteří tráví hodně času sledováním televize, vykazují v průměru nižší míru dlouhodobé spokojenosti. Ve svých analýzách amerických dat o trávení času zjistil, že intenzivní diváci sice uvádějí krátkodobé uvolnění, ale celkově jsou méně spokojení se svým životem než ti, kteří volí aktivnější formy odpočinku. To není úplně veselé.

Vyšší míra stresu a potřeba vypnout hned

Další zajímavý pohled přinesla studie profesorky Soo Min Toh z University of Toronto publikovaná v Journal of Applied Psychology. Ta zkoumala, jak lidé po náročném pracovním dni regenerují. Ukázalo se, že ti, kdo mají vyšší pracovní zátěž a větší psychické vyčerpání, častěji sahají po pasivních aktivitách, jako je sledování televize. Mladé generace zase sahají po telefonech a sledují videa na sociálních sítích. Je to totiž jednoduché a bez nutnosti spalování energie.

Jenže právě to může být kámen úrazu. Pasivní odpočinek sice snižuje napětí, ale nepřináší pocit naplnění ani skutečné obnovení sil. Mozek je pořád zapojený, jen jiným směrem. A když se člověk druhý den probudí, čeká ho psychické i fyzické vyčerpání.

Občas si řeknu, že si místo seriálu půjdu zaběhat. Často se mi vůbec nechce. Ale po dvaceti minutách venku se cítím líp než po třech hodinách před obrazovkou. Rozdíl je fakt znatelný a stojí to za to, i když se k tomu musím často nutit.

Rituál, který uklidňuje, ale taky svazuje

Je tu ještě jedna věc a tou je rutina. Když se každý den po práci děje to samé, mozek to miluje, protože ví, co ho čeká. Zapnout televizi znamená, že den skončil a začíná klid. Jenže tahle automatika naznačuje vyšší potřebu kontroly a stability. Lidé, kteří jsou během dne pod tlakem, si často vytvářejí pevné večerní rituály, aby měli aspoň něco ve svých rukou. To samo o sobě není špatně.

Problém nastává ve chvíli, kdy bez toho rituálu nedokážeme fungovat. Jakmile nedokážeme chvíli sedět doma v tichu a být s tím v pohodě, je načase trochu pozměnit naše návyky.

Technologie nám dávají pocit spojení a úlevy, ale zároveň nás oddalují od skutečného kontaktu a hlubšího zpracování emocí. A já si někdy říkám, jestli to není i můj případ. Člověk je unavený, nechce se mu přemýšlet a cítí se tak trochu sám. No tak zapne televizi a rázem ten pocit mizí.

Jenže pocit se nedá léčit, jen vstřebat a prožít. Proto jakmile ho jenom odsunete do ústraní, tak jen odložíte problém na později. Zkuste si místo televize sednout doma v tichosti, hluboce dýchat a jen tak být sami se sebou. Věřte, že je to užitečnější rituál než sedět každý den u televize.

Zdroje: utoronto.ca, frontiersin.org, rozhlas.cz