Pro Československo byl největším hrdinou socialismu. Ve skutečnosti režim nenáviděl. Věděli jste to?
Často se stává, že herci na obrazovkách hrají jednoduše sami sebe. Příkladem může být hned celá řádka herců ze současnosti. Pokud je znáte mimo obrazovky, s největší pravděpodobností víte, co od nich čekat na obrazovkách. Najdou se však i tací, kteří jsou téměř zrcadlem toho, co zpodobňují na televizních obrazovkách. To pak může sloužit jako svědectví o opravdové hloubce jejich hereckého umu. Jeden z takových mužů byl za Gustava Husáka hrdinou socialistického lidu, ale ve skutečnosti režim nenáviděl.
Minulý režim byl z hlediska umělecké tvorby přinejmenším velmi komplikovaný. Řada umělců dostávala zákazy působení, či se museli objevovat jen v rolích, které velebily režim. Některé snímky byly zcela zakazovány a řada herců byla nucena takříkajíc ohnout hřbet, aby se napříč nepřátelským prostředím totalitního režimu dokázali nějak probít. Našli se však i tací, kteří se po celý svůj život řídili pevnými morálními zásadami a před režimem hlavu nesklonili. Ale kvůli jejich hereckému umu byla vládnoucí garnitura jednoduše nucena jim dávat prostor.
Na obrazovkách vždy prostý hrdina z lidu
Příkladem muže, který v tomto ohledu vedl takříkajíc dvojí život, byl legendární československý herec Josef Kemr. Narodil se 20. června 1922 v Praze do rodiny švadleny a ševce, ale od mládí ho táhlo herectví. Se svým bratrem tak poprvé působil na divadelních prknech již v roce 1932. Po vystudování obchodní školy v Praze v roce 1942 odešel ke kočovným hercům, aby mohl dále tříbit svůj um.
Během svého života se objevil ve stovkách rolí a stal se jedním z nejdůležitějších herců socialistického Československa. Stal se natolik zásadním hercem, že některé filmy a seriály si bez něj vůbec nedokážeme představit. Na mysl tak vyvstává například jeho legendární role v seriálu Chalupáři z roku 1975, nebo jeho ztvárnění nevrlého děda ve filmu Na samotě u lesa z roku 1976.
Josef Kemr v rámci své kariéry během totalitního režimu zpravidla ztvárňoval prosté muže z lidu, často dělnického původu či jinak prostého zaměření. V tomto ohledu zosobňoval ideálního socialistického člověka, často dělníka, který si uvědomuje své místo ve společnosti a radosti hledá hlavně v každodenních drobnostech. Ve skutečnosti však režimem opovrhoval a byl to velmi silně věřící člověk.
V Chalupářích vůbec nemusel hrát
Ačkoliv si ho většina z nás spojuje právě i s legendárním seriálem Chalupáři, svého času existovala šance, že se v něm vůbec neobjeví. Když režisér seriálu František Filip přemýšlel, koho obsadí do role Evžena Humla, jeho zrak okamžitě padl na Jiřího Sováka. Ten měl však zprvu problém s tím, že bude působit po boku Josefa Kemra.
Kamenem úrazu byl jejich přístup k herectví, kdy Sovák se pohyboval spíše ve stylizované a humorné rovině, kdežto přístup Josefa Kemra byl spíše hluboký. Režisér Filip však předpokládal, že právě tento rozdíl mezi jejich přístupy dá seriálu něco navíc. Jiří Sovák měl k Josefu Kemrovi sice své výhrady, ale jako herce jej vždy uznával, ačkoliv si ho občas dobíral kvůli jeho katolictví.
Právě kvůli jeho víře navíc hrozilo, že v Chalupářích Kemr nebude obsazen. Režisér Filip a herecký kolega Sovák se však proti těmto názorům opakovaně a tvrdě vymezovali. Sovákovi se nakonec podařilo prosadit si, aby se po jeho boku Josef Kemr mohl objevit a ten mu za to byl velmi vděčný. I přes jejich herecké rozdíly si Josef Kemr užíval Sovákovu improvizaci a i přes občasné humorné narážky na Kemrovy podivné zvyky byl jejich vztah vesměs vřelý.
Zásadový člověk, co odmítal režim
Pevná víra Josefa Kemra byla něčím, co pravidelně ohrožovalo jeho hereckou kariéru. Kvůli svému náboženskému přesvědčení například odmítal točit v neděli, kdy chodil pravidelně do kostela. Pro své pevné zásady byl dokonce ochotný obětovat herecké příležitosti. Pro okolí se tak Josef Kemr stal jakýmsi morálním majákem a mnohými byl uznáván jako člověk jasných názorů, za kterými si vždy pevně stál.
Když se totalitní režim rozhodl věnovat Josefu Kemrovi ocenění Zasloužilého umělce, setkal se s odmítnutím. Josef Kemr totiž s totalitním režimem nikterak nesympatizoval a na ÚV KSČ při té příležitosti poslal dopis. V něm stálo mimo jiné, že si „nenavykl byzantským způsobům, aby ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval.“
V roce 1989 navíc podepsal petici Několik vět a téhož roku se zúčastnil výstupu na Občanském fóru na Letenské pláni. Jeho charakter lze shrnout i radou, kterou směřoval na mladou generaci. „Nebojte se prohrát, prohrát se musíte naučit. Vítězství je krásný lesk, vavříny, to je nádhera, ale hlavně naučte se prohrát a hlavně se naučte sesbírat síly, abyste mohli pokračovat dál.“
S jeho smrtí 15. ledna 1995 tak tuzemská filmová scéna přišla nejen o jednoho z nejvýraznějších hereckých velikánů, ale i o zásadového a moudrého člověka. Nám tak nezbývá než vzdávat jeho dílu hold tím, že si jej připomeneme shlédnutím jeho nejlepších výkonů.
zdroje: medium.seznam.cz, csfd.cz, cs.wikipedia.org
