Zeptala jsem se psychologa na tuhle věc z dětství. Odpověď mě rozklepala víc než rozbitý kafemlejnek

Sedmdesát procent dospělých má doma schovanou věc z dětství, za kterou by se před cizími lidmi styděli. Může to být opotřebovaný plyšák, vybledlá fotka nebo dokonce úplná hloupost jako stará propiska. Jenže možná právě tyto „trapné“ poklady jsou důležité k pochopení naší dospělé duše. 

Tereza doma vyštrachala krabici se svými dětskými věcmi a rozhodla se ji konečně vyhodit. Nejdříve si je ale chtěla projít, trošku si zavzpomínat a následně je vyhodit, protože už je v dospělosti nepotřebuje. O dvě hodiny později stále seděla na půdě a s podlitýma očima si prohlížela všechno, co v krabici bylo.

Tereza rozhodně není sama. Podobných příběhů jsou tisíce. Tereza se zeptala psychologa a jeho odpověď ji rozbrečela. Třeba dostane také vás, všechny totiž mají společné jedno: naše zacházení s dětskými věcmi vypovídá o naší současné psychice víc, než bychom čekali.

Co si nejčastěji necháváme?

Vlastně úplně všechno. Školní sešity, první vysvědčení, oblíbené knížky, starého plyšáka nebo roztrhanou deku. Důležité není, co to je, ale jaký pocit v nás ta věc vyvolává. Často se jen při pouhém pohledu na tyto věci cítíme klidnější a v bezpečí.

Zajímavý jev nastává u lidí, kteří si ve svých třiceti nebo čtyřiceti letech pořizují věci, o kterých jako děti mohli jen snít. Čtyřiatřicetiletý Pavel si nedávno koupil kompletní autodráhu Carrera, ačkoliv jeho děti jsou ještě malé. Jako dítě totiž o takové vždycky snil, ale táta říkal, že je moc drahá. Teď si ji konečně může dovolit. Podle psychologů si tím lidé kompenzují něco z dětství a není na tom vůbec nic špatného. 

Jde vlastně o způsob, jak se naše psychika snaží poradit s nedostatky z dětství. Funguje to tak nejen u hraček, ale i u dalších věcí. Někdo si kupuje značkové oblečení, které si jako dítě nemohl dovolit, jiný si splňuje sen o vlastním kole. Není to o penězích nebo chvástání se, ale o uzavření nedokončené kapitoly z dětství.

Plyšák jako strážce dětských snů

Nejčastěji si dospělí schovávají plyšáky. Skoro polovina z nás má doma nějakého schovaného, od medvídka v šuplíku po králíčka na dně skříně. Lidé se za to často stydí, ale není to vůbec třeba. Plyšák nahrazuje objetí, poskytuje pocit bezpečí, když nikdo není nablízku. 

Mnozí sice už plyšáka nemají přímo v posteli, ale někde poblíž. Plyšová hračka v našem mozku aktivuje vzpomínky na období, kdy jsme se cítili v bezpečí a byli bezpodmínečně milováni. V dnešní hektickém době plné stresu je to vlastně velmi zdravý způsob, jak si dopřát chvilku klidu.

Splněné sny z dětství

Barbie v krabici, LEGO na půdě nebo autodráha ve sklepě. Podle odborníků si je necháváme ze dvou hlavních důvodů. Bud si plníme nevyplněné sny, anebo se vracíme k bezpečnějším časům.

Třiačtyřicetiletá Petra má dodnes v originální krabici panenku Barbie z desátých narozenin. „Nikdy jsem si s ní moc nehrála, spíš jsem ji obdivovala,“ vzpomíná. „Byla tehdy ta nejkrásnější věc, kterou jsem vlastnila.“ Podobně fungují i technické hračky. Muži si často nechávají modely aut, vlaky nebo stavebnice. 

Když si potřebujeme připomenout, že za něco stojíme

Zajímavou skupinu tvoří lidé, kteří si schovávají školní pomůcky nebo dokumenty z dětství. Nejčastěji jde o první vysvědčení, diplomy ze soutěží nebo dokonce sešity s poznámkami. Týká se to lidí, kteří v dospělosti bojují s pochybnostmi o sobě. Staré diplomy jim slouží jako důkaz toho, že minimálně dříve byli úspěšní a obdivovaní.

Spousta z nás si také uchovává předměty, které jsme zdědili po rodičích nebo prarodičích. Může jít o starý hrnek, ze kterého jsme jako děti pili mléko, oblíbenou deku nebo dokonce kus nábytku z dětského pokoje. Věci po našich blízkých fungují jako emocionální spojení s lidmi, kteří už nejsou mezi námi. Kromě věcí, které jsme používali jako děti, to může být babiččin servis, dědečkovy brýle nebo třeba tatínkova bunda. Sice je nepoužíváme, ale máme díky nim pocit, že nám jsou jejich původní majitelé stále nablízku.

Zdroje: flowee.cz, frekvence1.cz, zena-in.cz