Profese, o kterou byste si dnes neopřeli ani kolo. Kdysi ale byli králové Československa a jejich ruka byla „svatá“

V devadesátých letech patřil mezi nejlépe placené techniky v celém kulturním sektoru. Jeho chyba mohla přijít firmu na statisíce a málokdo zvládl tuto práci bez dlouhého zaškolení. Dnes však tuhle profesi vystřídaly počítače a automatizace. 

Stejný osud předtím potkal výrobce zápalek, telegrafisty nebo lidi, kteří obcházeli kanceláře se svačinami. Digitalizace zkrátka některá řemesla smetla ze stolu, anebo v nejbližší době smete.

Jeho ruka mohla zničit celé představení, byla „svatá“

Diváci ho prakticky nikdy neviděli. Seděl vysoko nad sálem v kabině, kam se běžný smrtelník nedostal. Jenže právě na něm závisel úplně celý filmový zážitek. V dusné místnosti mezi promítacími stroji musel hlídat každý detail. Stačilo, aby udělal jednu chybu a filmový večer byl v háji.

Tahle práce vyžadovala pevnou ruku, bystrou hlavu a schopnost zůstat klidný i v krizových situacích. Spálený filmový materiál znamenal nejen pokazený zážitek pro publikum, ale i obrovské finanční ztráty. Proto se za tuhle práci platilo velmi slušně, zpravidla více, než byla průměrná mzda v zemi.

Práce začínala tři hodiny před prvním divákem

Pracovní den tohoto specialisty nebyl žádná procházka růžovým sadem. Ve chvíli, kdy ostatní zaměstnanci kina ještě dopíjeli odpolední kávu, on už musel být na místě a připravovat večerní představení. Do rukou mu dorazily dvě velké přepravky, v každé po třech svitkách filmového pásu, kdy každý díl obsahoval zhruba dvacet minut záznamu.

Všechny části bylo potřeba v perfektním pořadí přemotat na velké cívky a při tom pečlivě zkontrolovat každý centimetr materiálu. I malé poškrábání mohlo výrazně zkazit kvalitu obrazu. Pak následovala příprava promítacích přístrojů, jejich čištění a zahřívání.

Složitá byla i samotná projekce. Film měl několik částí a při promítání se musel přehazovat z jednoho přístroje na druhý. Proto promítač dopředu připravoval přesné body, kde má ke změně dojít.

Začalo to jako trest, skončilo jako profese

Nikola Šebesta si jako druháček vysloužil trest za zlobení v družině. Místo sledování pohádky musel čekat v předsálí kina. Tam ale zahlédl otevřené dveře do promítací kabiny a zajímavou techniku uvnitř. 

Od svých dvanácti let pak systematicky navštěvoval všechna liberecká kina, kde jej ostřílení promítači postupně zasvěcovali do tajů řemesla. V patnácti už zvládal promítat sám, o tři roky později složil státní zkoušky.

Záměna, které si nikdo nevšiml

Práce s filmovými pásy skýtala nespočet příležitostí k chybám. Šebestovi se jednou podařilo během projekce klubového filmu zaměnit čtvrtý a pátý díl. Film byl už sám o sobě hodně experimentální a nepřehledný, takže po této výměně nedával už vůbec žádný smysl.

Za pár let se ale všechno změnilo. Těžké bedny s filmovými pásy, které putovaly z jednoho kina do druhého, nahradil harddisk nebo dokonce jen soubor stažený ze serveru. Tahle revoluce dramaticky změnila náplň práce. 

Dnes stačí film nahrát do systému, odemknout ho bezpečnostním klíčem, který přijde emailem, a nastavit sekvenci promítání. Software se pak postará o zbytek.

Profese, které odnesl pokrok

Promítač není zdaleka jediný, kdo padl za oběť pokroku. Poslední telegram v České republice odešel v dubnu 2010 a od té doby již nebylo zapotřebí telegrafistů. Vakuáři, kteří montovali klasické žárovky s vláknem, rovněž přišli o práci. A modistky šijící klobouky na míru nahradila masová konfekce. Lidé, kteří obcházeli kanceláře s přesnídávkami a nápoji na objednávku, zmizeli s příchodem automatů a kantýn. Z oficiálního katalogu profesí zmizelo také řemeslo kartáčníka, výrobce tužek nebo zápalek. Všude totiž nastoupily automatizované výrobní linky. 

Podle analýz ekonomů čeká podobný osud v příštích dvaceti letech zhruba desetinu všech pracovních míst v zemi.

Zdroje: penize.cz, stoplusjednicka.cz, liberecky.denik.cz