Není to zábava, je to psychologická past: Když vám někdo napíše „jj“ nebo „ok“, začne jít podle odborníků do tuhého

Vypadá to tak nevinně a zábavně, ale je to spíše psychologická past, po které začne jít do tuhého. Zazvoní vám mobil a na displeji svítí krátká odpověď: „jj“. Dva písmena, která prý znamenají prosté přikývnutí, ale v nás dokážou spustit nezastavitelnou lavinu emocí. Někdo se pousměje a neřeší to, jiný stresem ztuhne. Co když se za nimi skrývá něco víc než jen obyčejný souhlas? A proč nás tato drobná zkratka dokáže rozhodit mnohem víc než klasicky dlouhá věta? 

Digitální doba rozhodně zrychlila i naše vztahy. Učíme se mluvit stručně, reagovat rychle, vynechávat to „zbytečné“. Jenže právě to „zbytečné“ často tvoří duši rozhovoru. Oblíbená zkratka „jj“ může být jakési úsporné „ano“, ale vlastně i tichý konec dialogu. Psychologové mluví o takzvaném minimalismu v komunikaci. Aneb čím méně píšeme, tím víc riskujeme, že druhý začne číst mezi řádky. A to, co v těch mezerách vidí, už bohužel často s realitou nemá nic společného. 

Když se necháme unést vlastní představivostí, spadneme do pasti

Krátké zprávy, zkratky a emotikony jsou dnes jazykem, kterým mluvíme beze sporu úplně všichni, tedy rychle, úsporně a bez zbytečné okolní omáčky. Někdy to ale působí asi jinak, než vlastně chceme. Napíšete dlouhou zprávu, do které dáte kus sebe a přijde zpátky odpověď jen: „jj“, „ok“ nebo „dobře“.

Najednou to zabolí víc, než kdyby protějšek nenapsal nic. Člověk má pocit, že ho onen dotyčný úplně smetl ze stolu, že už ho to nebaví, že se něco prostě změnilo. A přitom ten druhý možná jen píše z časově náročné práce nebo prostě jen nemá sílu rozepisovat se. Jenže naše hlava to vidí úplně jinak. Většinou jako odmítnutí, nezájem nebo vztahový zlom. 

Každý, komu na někom záleží, to určitě věrně zná. Krátká odpověď může spustit nezastavitelnou lavinu myšlenek: „Proč tak stručně? Dřív psal jinak. Dělám něco špatně?“ Čím víc se snažíme rozklíčovat význam dvou písmen, tím víc se ztrácíme ve vlastních představách.

Najednou se z jednoduchého „ok“ stává důkaz, že něco určitě definitivně vyhaslo. Naše mysl začne psát příběh, který vůbec nemusí být pravda. Vztahy tak často narážejí ne na skutečnou krizi, ale na domněnky mezi řádky. Dvě písmena, která měla být odpovědí, se tak promění v záhadu, kterou řešíme celý večer, ne-li týden. 

Když je to ještě horší a odpověď nepřijde vůbec 

Mlčení bolí určitě mnohonásobně víc než jakákoli stručná odpověď. Čekáme, díváme se na obrazovku a s každou minutou přibývá nejistota. Hlava píše příběhy, které se možná nikdy nestaly. Ale pravda bývá prostší, kdy druhý člověk možná jen nemá náladu, čas nebo prostě potřebuje delší čas na odpověď.

Pokud vás tohle „ticho“ drtí, zkuste udělat krok zpět. Nadechněte se, pusťte to a zaměřte se na něco, co vám dělá dobře. Nemůžeme nutit ostatní reagovat, ale můžeme se rozhodnout, že mlčení nevezmeme jako osobní prohru. Když odpověď nepřijde, je to možná právě ta chvíle, kdy se máme naučit dát odpověď sami sobě, protože mezi zaneprázdněností a nezájmem je opravdu jen tenká hranice. 

Jak s tím pracovat aneb když nás naše domýšlivost zraňuje 

Když vás taková krátká odpověď rozruší, zkuste si pomoct několika jednoduchými kroky. Než se necháte unést emocemi, odložte telefon a dejte si pár minut pauzu. Dýchejte zhluboka a připomeňte si, že pár písmen určitě neznamená konec světa. Pomůže i přepnout pozornost jinam.

Jděte se třeba projít, udělejte si dobrý čaj, pusťte si oblíbenou hudbu. Získáte odstup a myšlenky se uklidní. Když se cítíte připraveni, napište znovu, ale s klidem a přirozeností. Není nutné vyčítat ani analyzovat. Někdy stačí napsat obyčejné „Jak se máš?“ a vrátit konverzaci zpět do pohody. A pokud se vám i přesto hlavou honí otázky, mluvte o tom. Ne s mobilem, ale s člověkem, kterého se to týká. Otevřený rozhovor často vyřeší to, co dvě písmena zamotala.