Psychologové právě otevřeli Pandořinu skříňku: Každý, kdo se ptá na tyto 4 otázky, nemá žádnou inteligenci

Existuje schopnost, která rozhoduje o tom, jestli budete mít šťastné vztahy, nebo se budete potácet od konfliktu ke konfliktu. Školy ji neučí, rodiče o ní nemluví, ale její nedostatek pozná každý. Vědci identifikovali čtyři varovné signály, otázky, které prozradí, kdo tuhle dovednost nemá.

Skoro všichni máme ve svém okolí člověka, který dokáže pokazit náladu celé společnosti jednou nevhodnou poznámkou. Nebo někoho, kdo nikdy nepochopí, že jeho vtipy nikoho nebaví. Většinou za to přitom nemůže povaha ani špatná výchova. Díky škole dokážeme vyřešit složitou rovnici, ale nepoznáme, že „jo, v pohodě“ od kolegyně ve spoustě případů znamená pravý opak. 

Dobré známky k životu nestačí

V osmdesátých letech vědci odhalili paradox: lidé s průměrnými známkami často v životě dosahovali větších úspěchů než ti nejlepší ze třídy. Důvodem byla schopnost, kterou školy vůbec neučí, a to umění porozumět pocitům druhých.

Tato dovednost má pět základních částí. Nejdříve je potřeba poznat vlastní pocity. Na první pohled to zní jednoduše, ale zkuste si upřímně odpovědět na otázku „jak se máš?“ bez automatického „dobře“. Druhá část spočívá v tom, nenechat se emocemi ovládnout. Třetí pomáhá vydržet v těžkých chvílích. Čtvrtá otevírá oči v souvislosti s pocity druhých. A pátá všechno spojuje. Umožňuje lidem porozumět si navzájem.

Pokud někdo těchto pět oblastí nezvládá splnit, pokládá poměrně specifické otázky, které značí o ne úplně dobré emoční inteligenci. 

„Proč jsou všichni tak naštvaní?“

Tohle typicky říkají lidé, kteří považují svoji „upřímnost“ za ctnost, i když druhým škodí. Nedokáží pochopit, že jejich slova mají váhu, a když někdo reaguje citlivě, obviní ho z přecitlivělosti. Určitě to znáte z rodinných oslav, kdy tetička prohlásí: „Ty jsi ale tlustá!“ a když se příbuzná urazí, krčí rameny, že řekla jen pravdu, tak že její reakce nechápe.

Každý má své slabiny, někdo vtip o své váze snese, jiný se kvůli tomu zhroutí. Kdo má dostatečně vyvinutou empatii, dokáže alespoň zhruba odhadnout, co je pro koho bezpečné nebo naopak nevhodné téma.

„Proč mi pořád něco vytýkají?“

Tahle otázka zazní od lidí, kteří žijí ve vlastní bublině. Myslí si, že když něco neudělali schválně, nemůže to nikoho bolet.

Obvyklý příklad: kolega neustále přichází na porady o čtvrt hodiny později. Když mu to někdo vytkne, ohradí se: „Vždyť víte, že mám hodně práce. Proč z toho děláte vědu?“ Nedochází mu, že tím ostatním říká, že je jeho čas důležitější než jejich.

Lidé s rozvinutou schopností porozumět druhým rozlišují mezi záměrem a výsledkem. I když nechtěli uškodit, umí se omluvit a své jednání změnit.

„Proč to tak nafukují?“

Tohle říkají lidé, kteří posuzují všechno jen podle sebe. Co není podstatné pro ně, to nemůže být podstatné ani pro nikoho jiného. Když žena zuří kvůli zapomenutému výročí, muž krčí rameny: „Vždyť je to jen datum.“ Vůbec mu nedochází, že pro ni jde tím, že si vzpomene, o důkaz, že na ni myslí.

„Proč se rozčilují kvůli ničemu?“

Čtvrtou otázku pokládají lidé, kteří nerozumí tomu, co je pro druhé důležité. Když se někdo rozčílí, automaticky to bagatelizují, že to přece nic není.

Například šéfka kritizuje podřízenou před celým týmem. Pro vedoucí jde o běžnou zpětnou vazbu, pro zaměstnankyni o veřejné ponížení. Když se zaměstnankyně ohradí, šéfka nechápe: „Vždyť jsem jí jen řekla, co má udělat jinak.“

Nedostatek emoční inteligence se podepisuje na celém životě. V práci takové lidi míjejí lepší místa, protože neumí budovat vztahy s lidmi, na kterých záleží. V soukromí pak jejich vztahy trpí, protože se blízcí v jejich přítomnosti cítí neviditelní.