Psychologové radí: Tuto větu nikdy neříkejte nahlas. Udělá z vás ňoumu do 5 sekund

Některé věty spustí lavinu obdivu. Jiné z vás během tří sekund udělají člověka, kterého si už nikdo nebude brát vážně. A právě jedna konkrétní věta má podle psychologů mimořádně toxický účinek – a přesto ji Češi říkají každý den, často bez přemýšlení. 

Tak schválně – řekli jste někdy někomu větu: „Já už jsem prostě takovej.“ Tahle fráze působí na první pohled neškodně. Možná ji používáte, když se omlouváte za to, že jste výbušní, nerozhodní, nesoustředění, nedochvilní nebo zbytečně přímí. Jenže právě v ten okamžik se stáváte nezodpovědným, neflexibilním a sebestředným člověkem – aspoň v očích ostatních a rovnou do 5 sekund! Proč to tak je? Důvody vás překvapí.

Proč je to problém? 

Možná si říkáte: „Co je na té větě tak hrozného? Vždyť je to jen způsob, jak přiznat, že mám nějakou slabost.“ Jenže právě v tom je ten háček. Tato věta je jako neviditelný štít, kterým se chráníme před odpovědností, změnou a růstem. Vysíláme tím okolí tři velmi nešťastné signály: 

• „Nečekej ode mě nic jiného.“
  V tu chvíli odmítáme jakoukoli budoucí změnu. Lidé okolo ztrácí chuť s námi něco řešit, protože „to stejně nemá smysl“.

• „Nechci na sobě pracovat.“
  Vypadá to, že se vzdáváme snahy být lepším člověkem. A přiznejme si – kdo obdivuje někoho, kdo se nechce zlepšovat?

• „Jsem, jaký jsem – buď mě vezmi, nebo nech být.“
  Tahle ultimátní poloha zní sice sebevědomě, ale často je to jen obranný mechanismus. Ve skutečnosti říkáme: „Bojím se, že se nezměním, tak se raději tvářím, že nechci.“ 

Co si lidé doopravdy myslí, když to řeknete? 

Naše slova mají váhu – a i když máme pocit, že vyjadřujeme pokoru nebo pravdivost, druzí to často vnímají úplně jinak. Tahle věta působí nečinně, bez odvahy a pasivně. A co hůř – zanechává trvalý dojem. 

Co si lidé mohou myslet: 

• „Nemá seberozvoj v plánu.“ – Pokud říká, že už je „prostě takovej“, nic lepšího z něj už asi nebude. 

• „Všechno hází na povahu.“ – Jako by tím chtěl zamaskovat své chyby. 

• „Nezajímá se o dopad svých činů.“ – A to může být pro vztahy velký problém. 

• „Neposlouchá mě. Nechce mě pochopit.“ – Protože místo dialogu jen zaklapne mentální dveře. 

• „Je línej s tím něco dělat.“ – A to se, upřímně, těžko respektuje. 

Pamatujte: Opravdový respekt nevzniká tím, že se vymluvíte, ale že se postavíte svým slabinám čelem. 

Co říct místo toho? 

Přiznat slabost je v pořádku – ale důležité je ukázat i vůli s ní něco dělat. Lidé okolo nás daleko raději uslyší, že si svou chybu uvědomujeme a máme chuť ji řešit. V tu chvíli totiž ukazujeme odvahu, sebereflexi a vyspělost. 

Zkuste místo toxického „Já už jsem prostě takovej“ říct například: 

• „Vím, že tohle dělám – a snažím se to změnit.“
  Ukazujete, že si chybu uvědomujete a nechcete zůstat na místě. 

• „Je to něco, na čem pracuju. Není to snadné, ale chci být lepší.“
  Dáváte najevo vnitřní motivaci i ochotu udělat pokrok. 

• „Díky, že jsi mi to řekl/a – pomáhá mi to to vidět situaci s odstupem.“
  Namísto obrany volíš postoj otevřenosti a zralé komunikace. 

• „Občas do toho spadnu, ale už si toho víc všímám.“
  I tohle je pokrok. Lidé uvidí, že nespíte, ale vnímáte – hlavně, že děláte první kroky. 

Klíč není v tom být dokonalý – ale být ochoten růst. A to se pozná právě podle slov, která volíte. 

Závěrem 

Některé věty by měly patřit do slovníku minulosti. A tahle je jednou z nich. Pokud chcete, aby vás druzí brali vážně, začněte sami sebe brát vážně v první řadě vy. 

Tento článek vznikl jako připomínka, že každý den můžeme být o trochu lepší verzí sebe sama. A že růst začíná jedním jediným rozhodnutím: chtít. 

Zdroje: Verywell Mind – Know More. Live Brighter, The 3 Levels of Self-Awareness | Mark Manson, Mental disorders and mental illness