Toto je nejotřesnější český film, jaký jsem kdy viděl. Po 10 minutách jsem se zvedl a zděšeně odešel z kina

Existují filmy, které člověk dokáže bez obtíží odložit, zapomenout nebo považovat za pouhou fikci. A pak jsou takové, které se svou syrovou naléhavostí zaryjí pod kůži natolik hluboko, že je nelze jednoduše vytěsnit.

Jeden z takových českých filmů nás zvládne dostat do kolen v prvních několika minutách, a když vydržíme a neodejdeme od obrazovky, naruší naši emocionální rovnováhu a bude nás pronásledovat ještě dlouhé týdny po zhlédnutí.

Chyba systému a naprostá beznaděj

Úvod filmu zachycuje mladou dívku, která je neprávem umístěna do ústavu pro mentálně postižené. Za normálních okolností by šlo o administrativní pochybení, které lze napravit – v tomto případě se však stává bodem, odkud není návratu. Děsivý dům obehnaný plotem, sychravé počasí, krutí zřízenci a nelidské zacházení, to vše vytváří prostředí, které působí jako emocionální dýka do srdce. Hrůzy, které si bude muset nejen hlavní hrdinka, ale všechny chovanky vytrpět jsou nám naservírovaná sice v kratší stopáži 94 minut, ale to naprosto stačí k tomu, aby v nás zanechal tíživý pocit bezmoci.

Příběh, ze kterého mrazí

To, že nás z filmu tak mrazí, je způsobeno mimo jiné tím, že je natočen podle skutečných událostí. Základem je reportáž Josefa Klímy o událostech ze 70. let, kdy při požáru ústavu pro mentálně postižené dívky zemřelo 26 chovanek. Režisér Filip Renč použil základní pointu skutečného případu a vystavěl kolem ní fiktivní příběh dívky Mariky, kterou skvěle zahrála mladičká Aňa Geislerová.

Pocit, že není úniku

Děj postupuje tak, že se k Marice velmi brzy upne retardovaná Johanka, která bohužel musí snášet tresty i za Mariky neposlušnost. Rozměr beznaděje ve filmu graduje a Marika v závěru nemá jinou možnost než založit požár. Ten se rychle rozšíří a bohužel se i přes Mariky snahy nepodaří zamčené chovanky zachránit. Zahyne nakonec i její jediná kamarádka Johanka, která se za ní vydá do plamenů a už se z nich není schopná dostat ven. Scéna požáru není natočena jako dramatický vrchol, ale jako přirozené vyústění předchozího dění, které nás nechá v totálním oněmění.

Proč to s námi tak rezonuje?

Na rozdíl od klasických psychologických dramat, kde útrapám hlavní postavy nejsme obvykle přímo svědky, ale vidíme až následky, ukazuje Requiem pro panenku traumata v reálném čase. Předkládá nám systém, který je plný nespravedlnosti, sadismu a lidí, kteří nemají slitovaní.

Právě nemožnost úniku z nespravedlnosti dodává celému příběhu tíživou bezútěšnost a skutečnost, že jsou krutosti páchány na těch, kteří se nemohou bránit dodává filmovému zážitku ještě tíživější dojem. Koktejl bezmoci a rezignace s námi po skončení filmu dokonale zamává. A vědomí, že se to, čeho jsme svědky, ve snímku v určité míře skutečně stalo, je jen třešničkou na už tak vyždímaných emocích.

Závěr

Requiem pro panenku vznikl jako Renčův režisérský debut, kde už jako mladý a nezkušený ukázal obrovskou sílu a talent. V kontextu české kinematografie jde o jeden z nejotřesnějších filmů vůbec. Dotýká se naší empatie, smyslu pro spravedlnost a také v nás rezonuje vědomí, že zlo a bezpráví se děje všude kolem nás, i když o tom nemusíme ani vědět.

A právě proto se už po deseti minutách nelze ubránit nutkání odejít. Protože někdy se člověk potřebuje ujistit, že ten svět na plátně není ten skutečný. Jenže bohužel tenhle snímek nám připomíná, že někdy rozdíl mezi filmem a realitou neexistuje. A to je možná ta největší hrůza ze všech.

Zdroje: filmovyprehled.cz, csfd.cz