Válely se doma v každém socialistickém bytě. Dnes se prodávají za desetitisíce korun

Jen o málokterém předmětu z doby před revolucí můžeme s klidem říct, že ji měl doma každý. U téhle si na to troufám. Možná ne pořád, ale kdo si chtěl v době šedi socialismu užít trochu luxusu, ten ji nejméně jednou držel v ruce.

Studená válka rozdělila svět na východní a západní blok. V tom západním fungovala neviditelná ruka trhu, poptávka určovala nabídku a naopak, v tom východním zpravidla fungovalo centrální plánování. A tak se občas stalo, že to, co lidé zrovna nejvíc poptávali, obchody nenabízely vůbec. Jindy zase nabízely přebytek zboží, pro které byla poptávka jen malá. Po čem naopak obyčejní lidé pokukovali, bylo zboží ze zahraničí. Japonská elektronika, Levi’s džíny nebo třeba značkové hodinky se u nás sice sehnat daly, jenže ne za normální koruny.

Stát potřeboval cizí měnu

Československá koruna totiž nebyla volně směnitelná měna. Naše tehdejší ekonomika byla uzavřená a tok valut poměrně přísně kontrolovala. Stát za německé marky nebo americké dolary nakupoval technologie, suroviny, ale právě i nedostatkové zboží ze zahraničí. Proto valuty potřeboval, a to celkem zoufale. Jenže dolary ani marky nebylo možné vytisknout si jen tak jako československé koruny, získat se daly jedině ze zahraničí.

Valuty jste museli odevzdat

Když ale někdo pracoval v zahraničí nebo měl třeba tetičku, která mu sem tam nějaké ty valuty poslala do Československa, stát nechtěl, aby s nimi jen tak volně obchodoval. Chtěl je získat pro sebe. Proto nabídl směnný obchod: odevzdej valuty, dostaneš místo nich odběrní poukázky, které můžeš použít na nákup západního zboží. Zdá se vám to jako fér nabídka nebo ne? Posouzení nechám na vás. Pravdou ale je, že v tehdejším Československu by za dolary ani marky beztak nic nekoupil. Alespoň ne oficiálně.

Luxusní nákupy v době izolovaného trhu

Tyhle odběrní poukázky se lidově nazývaly bony a nakoupit za ně v Tuzexu znamenalo dát najevo vyšší společenský status. Na pultech Tuzexu jste našli snad všechno, co najdete v dnešním průměrném obchodním domě. Kvalitní čokoládu, exotické koření, zahraniční kosmetiku i oblečení, které u nás jen tak někdo neměl. Běžný občan se nechal chytit do pasti luxusu, ochotně vyměnil své valuty za bony a stát si mnul ruce. Vesele obchodoval se zahraničím, což bylo i pro naše centrální plánovaní důležitým bodem, a zároveň hlídal, aby tuzexové zboží nezaplavilo československý trh.

Poukázky dominovaly na černém trhu

Kdo neměl tetičku v Americe ani neměl příjem ve valutách, ten měl v Tuzexu smůlu. Na podnikavost člověka má ale režim pramalý vliv a pořekadlo, že zakázané ovoce nejvíc chutná, platí za každé doby. A tak vznikl černý trh. Před prodejnami Tuzexu stáli „veksláci“, kteří bony prodávali za československé koruny. Samozřejmě všechno nelegálně a za vyšší směnný kurz. Veksláci na tom dokázali parádně vydělat, často bony prodávali klidně i šestkrát tak dráž, než byla jejich oficiální cena. Kazeťák jste ale nekupovali každý rok, a tak byl běžný československý občan ochoten tuhle jejich přirážku zaplatit. Atmosféru tehdejšího černého trhu asi nejvýrazněji zachytil film Bony a klid režiséra Víta Olmera.

Bony ve filmu

Snímek z roku 1987 ukazuje svět veksláků bez příkras. Rychle vydělané peníze, podvody, násilí, ale i neustálý strach z policie. Bony tu figurují jako paralelní ekonomika, která u nás fungovala vedle oficiálního systému. Téměř jistě musel Olmerův film působit ve své době jako zjevení. Otevřeně pojmenoval realitu, o které se sice vědělo, ale nemluvilo se o ní. Film je navíc natočen tak citlivě, že prošel schvalovacím procesem režimu, zároveň se ale obešel bez postav napravených veksláků. Bony a klid tak zůstávají jedním z nejautentičtějších obrazů toho, jak velký byznys se dokázal roztočit kolem nenápadných papírových poukázek.

Platit se s nimi dalo ještě v roce 1992

Tuzexy u nás definitivně skončily v roce 1992, kdy se zahraniční zboží stalo na českém, tehdy ještě československém, trhu běžně dostupné. Ne každý stihl proměnit bony za něco, po čem za minulého režimu toužil. Kdo má stále doma bony, má v nich možná i kus cenného majetku. Tenhle kus papíru je především pro sběratele investicí, za kterou jsou ochotni zaplatit nemalé částky. Tak třeba bon vydaný v 50. letech v úplně první emisi může mít výjimečně hodnotu i přes milion korun.

V aukcích seženete bony od pětistovky po desetitisíce korun

Většinu bonů ale za takové částky neprodáte. O tom, kolik jsou sběratelé ochotni zaplatit, rozhoduje pochopitelně stav i pravost bonu. Cennější než samotné kusy jsou celé série a pak také poukázky s razítky jednotlivých prodejen nebo bony z let 1990 a 1991. Přestože vyšší hodnotu mají bony nepoškozené, ideálně nepoužité, i u těchto poukázek se platí i za kazovost neboli za vadné kusy. Za nepoužitou poukázku můžete dostat peníze v řádech tisíců korun, za tiskařské chyby ale v některých případech dostanete i desetitisíce.

Nemáte je doma?

Bony jsou takovou malou, nenápadnou připomínkou, že i když chcete mít všechno pod kontrolou, vždycky se najde cesta, jak systém obejít. Na aukčních portálech seženete bony od pár stovek korun po částky, které by pokryly nějakou pěknou dovolenou. V těchhle papírcích se totiž skrývá víc než vzpomínky na naše dětství. A tak se možná stojí za to podívat do starých krabic. Ty největší poklady totiž často leží na dně šuplíku.

Zdroje: Numismatika Ostrava, Seznam médium, TN Nova