Naše babičky měly před spaním svůj rituál. Dnešní generace by radši utekla oknem, než to udělat

Když dnes otevřeme koupelnu moderní ženy, většinou nás ohromí regál plný lahviček, tub a dóz, které slibují zastavení času. Už dávno nejde jen o základní krém proti suché pokožce. V módě jsou séra s vysokou koncentrací retinolu, noční masky s kyselinou hyaluronovou, tonika s niacinamidem nebo denní krémy s dávkou kolagenu. Kosmetický průmysl nabízí řešení na každý problém, od jemných linek přes pigmentové skvrny až po povadlou pleť.

Ceny „účinných krémů“ pak mohou být vysoké třeba i jako nájem. Kultovní Crème de la Mer, o němž se traduje, že jej používají hollywoodské hvězdy, se prodává od pěti tisíc korun za 30 ml až po více než čtyřicet tisíc korun za čtvrtlitrový kelímek. Naštěstí drogerie nabízejí dostupnější varianty, například klasickou Niveu za pár desítek korun nebo střední kategorii v podobě retinolových krémů za 600–800 korun. A mezi tím stojí celá řada tzv. dermokosmetiky od lékárenských značek, jejichž přípravky se pohybují v řádu stokorun až tisíců.

Ještě zajímavější než ceny jsou ovšem přísady, o které jde ostatně především. Kyselina hyaluronová se stala symbolem hydratace, retinol je považován za zlatý standard v boji proti vráskám, kolagen slibuje pružnost, antioxidanty chrání proti škodlivým vlivům prostředí a niacinamid sjednocuje tón pleti. Tyto složky mají reálný efekt, což potvrzují i dermatologické studie. Přesto je otázkou, zda opravdu potřebujeme celé arzenály drahých přípravků. Nebylo by možné dosáhnout podobného výsledku jednodušeji a levněji?

Starý legrační trik našich babiček

Ještě naše babičky přistupovaly k péči o pleť velmi odlišně. Neřešily, zda je v krému 0,3 % retinolu nebo zda má trojnásobně patentovanou technologii. V mnoha domácnostech si totiž vystačily s tím, co bylo běžně k dispozici v lednici či ve spíži. Zdaleka nejznámějším, nejužívanějším a zároveň nejúčinnějším prostředkem bylo domácí sádlo.

Představa, že si elegantní dáma namaže večer před spaním tvář nebo ruce sádlem z kuchyně, dnes vyvolá nejspíš úsměv, možná dokonce nedůvěru. Jenže generace před námi na tom neviděla nic divného, ba právě naopak: sádlo bylo levné, dostupné, kvalitní. A hlavně fungovalo. Kdo měl suchou kůži, popraskané ruce od práce nebo drsné paty, sáhl do kameninového hrnce a našel tam první pomoc. Nebo rovnou kosmetický zázrak. Dokonalé bílé mazání.

Co na to věda

Moderní dermatologie ukazuje, že babičky se vůbec nemýlily. Domácí sádlo obsahuje vyvážený mix mastných kyselin: mezi nimi i kyselinu stearovou, kterou obsahují i mnohé dnešní krémy. Dále vitaminy A, D, E a K, tedy látky důležité pro regeneraci, ochranu a výživu pokožky. Díky takovému složení dokáže sádlo vytvořit na kůži jemný film, který uzamyká vlhkost a brání vysušování.

A navíc má ještě jednu obrovskou výhodu: je hypoalergenní. Neobsahuje žádné parfemace či konzervanty, které dnes lidem s citlivou pokožkou mohou jejich potíže ještě zhoršovat. Lékaři dokonce připouštějí, že u atopického ekzému může obyčejná živočišná mast působit stejně dobře, někdy dokonce lépe než průmyslově vyráběné přípravky.

Když marketing přebije zkušenost

Kdyby některá z kosmetických společností (ideálně známá a uznávaná) uvedla dnes na trh „přírodní živočišný balzám s vitaminy a mastnými kyselinami“ v luxusním obalu, možná by se stal hitem (i když četné vegany by nejspíše neoslovil). Rozhodně by se však nesměl jmenovat „sádlo“, a to i přestože nejrůznější „másla“ si dnes na pleť mažeme běžně. Na etiketě by se vyjímalo třeba spojení „bio lipidový komplex“ nebo „animal-based emollient“. Novinka by mohla stát klidně tisícovku za 50 ml. Movitější spotřebitelka by po ní jistě sáhla bez mrknutí oka…

A máme tu neuvěřitelný (ovšem reálně existující) paradox moderní doby. Zatímco platíme horentní sumy za přípravky s kolagenem či hyaluronem, v kuchyni našich babiček (a jistě i mnoha z nás) se nachází něco, co dokáže účinky těch vzácných látek do velké míry napodobit. Není to univerzálně voňavé, není to elegantní a nikdo (by) se tím zřejmě příliš nechlubil. Ale funguje to. A taky to je opravdu přírodní.

Kdo se směje naposled?

Nad tou roztomilou představou, jak půvabná dáma sahá večer před spaním do hrnce se sádlem namísto luxusního kelímku, se lze dnes jistě pousmát. Ale možná bychom si měli spíše položit otázku, kdo se tady může smát komu. Generace našich babiček s pomocí „svých zdrojů“ kdysi dosahovala výsledků, za kterými s našimi „možnostmi“ v disciplíně „cena/výkon“ poměrně objektivně pokulháváme.

Což jistě neznamená, že bychom měli rovnou vyhodit všechno to luxusní mazání a přejít na kuchyňský tuk. „Sádlový příklad“ nás však nepochybně může inspirovat k náhledu, že staré praktiky leckdy mívají logiku a že moderní marketing nás občas možná vede spíše k pocitu exkluzivity než k reálnému efektu.

Ostatně nic nám nebrání v tom, abychom to sádlo i vyzkoušeli na vlastní kůži. Doslova. Však za zkoušku nic nedáme. Doslova. Jen nezapomeňme jít na nákup spíše k farmáři než do supermarketu. Na rozdíl od průmyslově zpracovaného sádla je totiž to domácí opravdu čisté, nikoli chemicky „vyčištěné“.

Zdroje: marianne.cz, idnes.cz, elle.cz