Rok 2025 má svou jedničku: Tohle je český film, který porazil všechny ostatní

Už jsem si myslela, že mě z české tvorby nic nepřekvapí, ale letošní rok mě vyvedl z omylu. Kromě klasických bláznivých komedií, dramat, true crime žánru a historicky věrných snímků se objevil jeden, který z plejády české tvorby vybočuje.

Je plný nostalgie, emocí, staví na krásné myšlence a hledání krásy v každodenních chvílích. Jestli jste ho ještě neviděli, myslím, že symbolicky skoro rok od vydání je ten pravý čas.

Příběh, který vás dojme

Snímek vypráví příběh Josefa, houslaře a obyčejného chlapíka, kterého ztvárnil Ondřej Vetchý. Josef je mistr houslař, který tráví dny ve své dílně na pavlačovém dvoře. Nikdy nebyl u moře, jeho „mořem“ je louže na dvoře, kterou s láskou zalévá a udržuje, aby nevyschla. Stejně jako jeho naděje a sny. Nemá manželku ani děti, jen věrnou fenku Pampelišku a sousedku Anežku, kterou si zahrála Linda Rybová, k níž ví, že něco cítí. A pak je tu jeho nejlepší přítel Václav, hraný skvělým Jiřím Langmajerem, který je slepým ladičem pian a žije podle motta „miluju podvazky, nesnáším závazky“.

Zápletka se pomalu rozvíjí, Josef váhá sáhnout po tom nejlepším houslovém dřevu, váhá vstoupit do vztahu s Anežkou a celé jeho pohodové tiché „moře života“ se může vzápětí změnit v pouhou louži. Když ho však zachvátí okamžik, rozhodne se plnit sny, které už nechce odkládat. V dílně se rodí mistrovský nástroj a v srdci konečně sílí láska.

Film je původně uváděn jako romantická komedie s dramatickým nádechem, nicméně spíš než smíchem rezonuje něžností, melancholií i poetikou běžného života. Kamera nám často zprostředkuje obraz zalitý sluncem, pavlačové prostředí Prahy působí jako útulný rybníček, ale právě v něm mohou růst velká rozhodnutí a odvaha žít.

Proč je tím nejkrásnějším?

Na první pohled by Moře na dvoře mohlo být jednou z řady standardních příjemných českých romancí, ale tím rozhodně není. Za prvé – je třeba vyzdvihnout herecké výkony všech zúčastněných, které působí naprosto přirozeně, i v rámci snové stylizace filmu. Je to skoro jako kdybychom koukali na život reálných lidí skrytou kamerou, a ne televizní snímek.

Za druhé: téma vnitřní změny a odvahy udělat krok do reálného života, kde můžeme svoje sny realizovat, a ne o nich jen snít. Recenze hovoří o nostalgii, radosti z maličkostí, ale i o lehké kýčovitosti – možná právě tohle dvojí vnímání dodává filmu zvláštní, ale stále pozitivní kouzlo.

A v neposlední řadě kritika, která byla sice zpočátku smíšená, ale diváci film v kinech milovali a na filmových databázích si drží hodnocení mezi 72 a 75 %: „Martin Horský umí točit a psát hezké, lidské příběhy. A ne jinak je tomu zde. Praha má šarm, herci jsou super příjemní, atmosféra je taková nonšalantní.“

Co dalšího letos vyniklo?

Rok 2025 byl v českém filmu minimálně zajímavý a, jak jsme už celkem zvyklí, opět nabídl široký záběr žánrů. Z bláznivých komedií je nutné vyzdvihnout Vyšehrad Dvje, který dobyl kina svou naprosto šokující návštěvností. Dalším snímkem, který uzavírá teď již českou trilogii, je Džob, což je pokračování úspěšných snímků Gympl a Vejška Tomáše Vorla. Z vážnější noty pak vyšel biografický snímek Franz o spisovateli Franzi Kafkovi a také Sbormistr, který utržil speciální cenu na karlovarském filmovém festivalu.

Všechny jmenované i nejmenované snímky z letoška mají určitě něco do sebe. Každý je svým způsobem krásný a zpracovaný dle nejlepšího vědomí a svědomí tvůrců. Nicméně mým osobním favoritem je určitě právě Moře na dvoře. Je to prostě úplně jiný zážitek, než na jaký jsme v českém prostředí zvyklí. Je extrémně lidský, citlivý, skvěle zahraný a dívat se na něj působí skoro jako pohlazení na duši. A pokud máte rádi nostalgické pocity a potutelné culení, když jste zachumlaní doma v dece na gauči, tohle je rozhodně něco, po čem musíte sáhnout.