Z téhle rubínové skleničky jsme u babičky pili šťávu, pamatujete? Teď má cenu desítek tisíc korun

Víte, co mají společného rubínově červené skleničky z babiččiny kredence a dnešní sběratelé? Peníze. Pivní sklo z Berounského pivovaru se dnes prodává za tisícovku a půl, některé historické korbely atakují částky přes deset tisíc. České sklo je ve světě stále populární, což je vidět jak na zájmu, tak na ceně.

Každá slušná babička měla doma nějaký slavnostní servis. Kolikrát byl modrý, červený nebo třeba zelený a používaný jen při těch nejvýjimečnějších příležitostech. Děti z něj směly pít maximálně o Vánocích, a i to jen když slíbily, že budou celý večer sekat dobrotu.

České sklo má skutečně něco do sebe. Už ve 13. století si naši předci všimli, že mají v Lužických horách všechno, co skláři potřebují. Nacházel se tu dostatek lesů pro palivo, křemen pro výrobu skla a nad tím vším se tyčila ochrana mocných šlechtických rodů. 

Když se z řemesla stalo umění

Pravý rozkvět českého skla přišel později. Na konci 16. století si české země v tomto oboru získaly evropskou nadvládu. A že Evropa byla v té době docela náročná na kvalitu. Zlom nastal někdy kolem roku 1600, kdy se do Prahy dostal řezač drahokamů Kašpar Lehmann. 

Císař Rudolf II. ho jmenoval dvorním šperkařem a Lehmann začal experimentovat s novými technikami. Vymyslel například způsob, jak míchat sklo s mědí a bronzem, čímž vznikaly 

perfektní hluboké řezy. Barokní období pak bylo pro české sklo zlatou érou. Výrobky z let 1685 až 1750 patří dodnes mezi nejžádanější kousky, které sběratelé loví jako diví.

Parní stroj versus ruční práce

Sedmdesátá léta devatenáctého století všechno změnila, protože konečně dorazila železnice. Dříve se uhlí vozilo koňskými povozy a bylo ho jako šafránu, ale vlaky ho najednou přivážely po celých vagónech. Sklářské pece mohly topit naplno, zhotovily se nové stroje, a především se výrobky dostaly k zákazníkům po celé Evropě za zlomek původního času. České broušené sklo si tak rychle našlo cestu na stoly od Paříže až po Petrohrad.

Jenže pak přišla třicátá léta, hospodářská krize a nakonec válka. Po té většina německých sklářů musela odejít, takže se mnoho továren zavřelo. Přesto si české sklo udrželo světovou proslulost. Na mezinárodních výstavách v Bruselu, São Paulu nebo New Yorku vždycky vzbudilo rozruch. A dodnes například české sklo putuje až do Vatikánu. Pivovar z Plzně každoročně posílá papeži nejen pivo, ale i ručně vyrobenou sklenici.

Co rozhoduje o ceně?

Trh je sice po českém skle lačný, ale také dost náročný. Autentické české sklo má barvu přímo v materiálu, nikdy ne jen natřenou na povrchu. Kvalitní kusy mají krásně čisté řezy, precizní rytiny a často i značky výrobců. Sytost barev u skutečného bohémského skla je jednoduše nenapodobitelná.

Sběratelé se většinou zaměřují na konkrétní značky. Moser z Karlových Varů, Bohemia Crystal, sklárny z Nového Boru, to všechno jsou známá jména. Standardní sada šesti sklenic dnes může stát i přes tři tisíce korun, zatímco vzácné kusy dosahují cen v desítkách tisíc.

Pivní sklo za tisíce, rarity za desetitisíce

Stačí se podívat na kterýkoliv aukční portál. Pivní sklenice z různých pivovarů se prodávají za částky, které by naše prarodiče rozhodně nenapadly. Sklo z Berouna za patnáct stovek, ze Svijan za dva a půl tisíce. Samozřejmě ne všechno, co se leskne, je zlato. Laciné napodobeniny jsou všude a odlišit je vyžaduje zkušenost. Nebo alespoň pořádné nastudování tématu.

Pokud se někdo chce věnovat sběratelství,  měl by znát hlavní hráče na trhu. Sklárna Rückl vyrábí ručně broušený křišťál už přes sto dvacet let a její výrobky mají mezi znalci pověst. Mezi populární zahraniční značky patří Nachtmann, Ajka nebo Beyer. Skutečné rarity pochází většinou z 19. století a začátku 20. století, kdy byla výroba ještě ryze ruční.

Zdroje: southernliving.com, cs.wikipedia.org, cesky.radio.cz