Největší český herec všech dob? Překvapivě to není Menšík, ale tenhle muž

V Česku se tahle debata vede pořád dokola. Kdo je ten úplně největší. Kdo dokázal být v jedné scéně vtipný tak, že se smějete ještě cestou domů, a v další vám bez jediného zvýšení hlasu sevře žaludek. Jméno Vladimíra Menšíka v takových sporech padá téměř vždycky. Jenže jakmile se člověk přestane rozhodovat podle oblíbených hlášek a začne se dívat na herectví jako na řemeslo, začne se rýsovat i někdo úplně jiný.

Byl to typ herce, který nepotřeboval efektní gesto. Nemusel lítat po scéně ani tlačit emoce na sílu. Stačilo, když seděl, mluvil klidně, přesně a jednoduše. Najednou ve vás vyvolal emoce i bez sebevětší snahy. A hlavně jste cítili, že za tím není jen krásně vyslovená věta, ale důvod, co daná postava právě prožívá. Bez sebemenší empatie jste se tak jednoduše vcítili do role. Přitom si nikdy nehrál na učitele národa. Ale svoje myšlenky a úvahy dokázal dokonale přenést z obrazovky až k nám domů.

Vlastně ani nepoznáte, které emoce jsou vaše

Jeho postavy bývaly zvláštní právě tím, jak působily navenek. Uhlazené, zdvořilé a často velmi klidné. Uměl zahrát padoucha, kterému skoro fandíte, protože jeho logika je tak chytrá, a tak pevná, až se přistihnete, že mu dáváte za pravdu. Dokáže vás prostě tak přesvědčit, že ztratíte pojem o svých hodnotách a snech. Přesně to, jak se velké herectví vlastně pozná. Musíte cítit emoce tak silně, že máte pocit, že jsou vaše vlastní.

Stejně tak ale uměl otočit kormidlo o 180 stupňů. Vytěžit radost ze života i z těch nejtěžších chvil, bez laciné motivace. Najednou z něj byl stoický pozorovatel světa, který mluví barokně košatou češtinou a místo aby to znělo jako archaicky, tak vás to zasáhne, ať jste jakéhokoliv věku. Je to precizní práce s hlasem i neverbální komunikací. Vlastně z toho máte pocit, že nejde o žádný herecký výkon ale o realitu.

Dobrý charakter i mimo plátno

Tenhle herec nebyl filozofem jen na plátně. Sám podpořil manifest 2000 slov a svůj podpis neodvolal, ani když na něj tlačili. To nezůstalo bez trestu, proto dostal zákaz hraní na šest let a rodina to odnesla spolu s ním. Měl období, kdy si musel přivydělávat mimo obor, mluvilo se i o tom, že jezdil jako taxikář. A když se po letech vrátil, bylo jasné, že ho to stálo víc než jen pár pracovních příležitostí.

Až teď je fér vyslovit jméno, které se mezi nejlepšími herci objevuje, ale lidé mu nepřikládají zaslouženou váhu. Tím mužem byl Rudolf Hrušínský nejstarší.

Je fascinující, s jakou všestranností přistupoval k řemeslu. Dokázal zahrát prakticky jakoukoliv roli, což je něco, co se běžně vidí jen u těch nejlepších světových herců. Můžeme si ho tak pamatovat z Rozmarného léta, jako veselého plavčíka Antonína Důru. A na druhou stranu i jako Kopfrkingla ze Spalovače mrtvol, který se stal i povinnou literární četbou na středních školách. Tam dokáže být až děsivě vážný.

Když emoce cítíte, ale nevidíte

Jeho herectví ale často spojovala i zvláštní vlastnost. Rozpor mezi tím, jak postava vypadá a jak mluví. Jeho projev byl někdy až odosobněný. Ne v tom smyslu, že byste měli dojem, že herec prožívá něco jiného, než co chce v danou chvíli předat divákům. Spíš vám emoce nepodal zcela viditelně, často nechal je za kamennou tváří a nutil vás emoce cítit, ne vidět.

V tom je to opravdový pan herec. Protože bez přehnaných projevů vás naladil na notu, kterou jste přesně v tu chvíli měli cítit. Stačilo mu zvednout obočí, změnit rytmus nebo nepatrně posunout intonaci hlasu a scéna najednou dostala nový význam. A hlavně, nikdy nepřehrával, spíš přesně naopak. Často stačilo jen málo, aby vám předal tíhu nebo radost dané situace.

Všichni jsme jen lidé a každý dělá chyby

Tak jako každý člověk měl i Hrušínský své mouchy. Po jeho návratu do práce tak přišla i hořká daň z doby minulého režimu. V roce 1977 podepsal Antichartu, která vystupovala proti odpůrcům režimu. Ačkoliv to sám bral jako morální selhání, po letech ponižování a zákazu mu prostě došly síly a chtěl opět dělat to, co ho bavilo na světě nejvíc, hrát.

Později pak dostal ocenění od komunistického režimu národního herce, kterému se sám jen pousmál. Nakonec skončil i v poslanecké sněmovně, kde ale nebyl šťastný a proto mandát dobrovolně složil. Po této zkušenosti už moc hereckých příležitostí neměl kvůli svému zdraví a definitivně se s námi rozloučil snímkem Obecná škola.

Zdroje: medium.seznam.cz, wikipedie.cz, dvojka.rozhlas.cz, reflex.cz