V Česku večerní rituál, na Slovensku terč posměchu. Seriál Ulice rozděluje sousedy už 20 let

V českých obývácích frčí už přes dvacet let. Babičky ho sledují s vnučkami, kolegyně probírají nové díly v práci. Pro více než třetinu českých diváků je to večerní rituál, na Slovensku ale sklízí především kritiku. 

Ulice startovala v září 2005 jako velký experiment. Dokáže český divák strávit konzumací denního nekonečného seriálu? Skeptici tehdy tvrdili, že ne, mluvilo se o beznadějné kopii amerických děl. Nakonec se ale seriál uchytil a na obrazovkách již běží spoustu let.

Víc než každý třetí divák má v podvečer naladěnou Ulici, a to je číslo, které mluví samo za sebe. Jenže když se podíváme na Slovensko, naši sousedé nevěřícně kroutí hlavou. Tam se Ulice stala spíš terčem vtipů a posměšků. „Nekonečný seriál“ nebo „jak mohou tohle lidé vůbec sledovat“, to jsou nejčastější komentáře, které zaznívají od našich sousedů.

Co stojí za dvacetiletým úspěchem?

Od samého začátku Ulice sázela na známá jména. Seriálem se prohnal Radoslav Brzobohatý, Hana Maciuchová, Tereza Brodská nebo Alena Vránová. Postupně se přidávaly desítky dalších oblíbených herců. Ulice se tak stala místem, kde můžete potkat prakticky každého, kdo v českém hereckém světě něco znamená.

Peníze, které Nova do Ulice vložila, byly bezprecedentní. Jmenujme třeba makety celých ulic s domy, ateliéry plné bytů různých rodin nebo systém umožňující natáčet dvěma štáby najednou. Tohle Česko do té doby nevidělo a vlastně ani potom ne, žádný jiný denní seriál totiž takovou výdrž neměl.

Systém přesný jako švýcarské hodinky

„Je to jako vesmírná loď,“ komentuje v rozhovoru pro web seznamzpravy.cz kreativní producent Mario Kubaš o systému výroby seriálu. A skutečně, celý proces funguje s neuvěřitelnou přesností. Každá minuta je naplánovaná, ať už je to maskérna, natáčení nebo přechody mezi jednotlivými scénami.

Rozhodně tedy nejde o snadnou práci. Tvůrci často zdůrazňují, že vytvářet zajímavé příběhy z běžného života je náročnější, než by se mohlo zdát. Když nemůžete využít poetické mlhy nebo velkolepé zvraty, musíte být opravdu dobří. 

Výzva je jasná: napsat stovky epizod o každodenních starostech, rodinných hádkách, penězích či lásce. Diváky to musí zaujmout, musí se v tom vidět, ale nesmí je to nudit. To je umění, které ne každý zvládne.

Slovensko to vidí jinak

Zatímco čeští diváci v Ulici oceňují právě tu každodennost a možnost vidět vlastní problémy na obrazovce, slovenské publikum vnímá stejné prvky jako nesnesitelně monotónní. „Všechno se tam táhne věčnost,“ ozývají se kritické hlasy. „Než se něco vyřeší, člověk stihne deset dalších věcí.“

Rozdíl může být kulturní. Češi měli dvacet let na to, aby si na denní seriál zvykli, aby se stal součástí jejich večerů. Na Slovensku se nic podobného nikdy neuchytilo. Fanoušci v Česku navíc milují, že mohou s postavami prožívat celé životy. 

Kritici však poukazují na absurdnost situace, kdy některé rodiny prožijí za pár let více dramatických zvratů než běžný člověk za celou existenci. A to už působí nepřirozeně.

Zrcadlo každodenních starostí

„Nejste na to sami,“ to je klíčové poselství, které Ulice posílá divákům. Když sledujete někoho s podobnými starostmi, přestanete se cítit tak osamělí. Najednou víte, že v tom nejste sami, že „vaše“ starosti mohou trápit i další lidi.

Za dvacet let seriál probral téměř všechna citlivá společenská témata. Byl to například alkoholismus, domácí násilí, závislost na lécích, šikana nebo vyrůstání v dětském domově. Bouřlivé reakce vyvolala třeba scéna s asistovanou sebevraždou postavy trpící Alzheimerovou chorobou. 

„Lidé nám psali rozhořčené dopisy,“ vzpomíná šéfdramaturgyně Iva Bergrová. Ale přišlo i mnoho podpory od rodin, které podobnou situaci prožívaly.

Zdroje: seznamzpravy.cz, idnes.cz, csfd.cz