Sestra z hospice promluvila: Tenhle film si Češi přejí vidět těsně před smrtí. Všichni ho znáte

„Víte, co mě za ta léta práce v hospici nejvíce překvapilo? Že si lidé v posledních týdnech svého života nevybírají akční filmy nebo drama, ale že chtějí pustit filmy, které je pohladí po duši,“ řekla zdravotní sestra Marcela, která už dvacet let pečuje o nevyléčitelně nemocné.

Sestry a lékaři v paliativní péči napříč celou republikou pozorují podobné případy. Pacienti si často přejí zhlédnout snímky, které je dokážou rozesmát, dojmout nebo jim připomenou šťastnější časy jejich života. „Někdy se stane, že pacient, který týdny mlčel, najednou řekne: ‚Pusťte mi Pelíšky.‘ A my víme, že si chce ještě jednou zavzpomínat, oddat se známému humoru a nostalgii,“ vysvětluje Marcela.

České komedie, které hojí srdce

Pelíšky z roku 1999 patří mezi absolutní favority pacientů v hospicích. Příběh dvou rodin žijících pod jednou střechou v předrevoluční době rezonuje zejména u starší generace. „Pamatuji si jeden případ,“ vzpomíná sestra Marcela, „kdy osmdesátiletý pán celý film recitoval spolu s herci. Znal každou hlášku nazpaměť.“

Hlášky jako: „To nejsou obyčejné lžičky“ nebo „Proletáři všech zemí, vyližte si pr-el“ dokážou vyvolat úsměv i v nejtěžších chvílích. Místo filmu jsme se přitom původně měli dočkat dvoudílného televizního snímku. Nakonec ale z šesti let příprav vzešel jeden film.

Dojemný příběh jako poslední útěcha

Neočekávaným vítězem v srdcích umírajících pacientů se stal Kolja z roku 1996. Tento oscarový příběh o staromládeneckém hudebníkovi a opuštěném ruském chlapci jednoduše spojuje.

„Ten film je jako pohlazení,“ říká sestra Marcela. „Pacienti vědí, že život končí, ale chtějí si ještě jednou vychutnat dojemný příběh, kterým Kolja bez pochyb je.“ František Louka, kterého ztvárnil Zdeněk Svěrák, se ze sobeckého samotáře postupně mění v něžného náhradního otce. Jeho vývoj rezonuje s mnoha pacienty, kteří v posledních chvílích přehodnocují svůj život a vztahy.

„Nádherný filmový zážitek. Ano, uznávám je to přesně ten typ příběhu, který vysloveně volá po úspěchu a ocenění, ale když se to umí natočit, nemohu říct ani popel!“ hodnotí film jeden z diváků. Film si vysloužil nejen Oscara, ale také místo v srdci mnoha diváků. 

Cesta zpět do šťastných chvil

Osmdesátiletá paní Svobodová si loni řekla o Tatínka do polepšovny. Celý film se usmívala a pak vyprávěla, jak se na tohle dívala s malými dětmi v sedmdesátých letech. Tenkrát se jí zdálo hrozné, že tatínek pije a dělá problémy, ale dnes už ví, že to byly vlastně krásné časy.

„Pamatuju si, jak jsme seděli všichni u televize a smáli se Vaškovi,“ říkala. „Holky byly malé, manžel ještě žil, a ty filmy nás bavily. Teď si na to vzpomenu a je mi dobře.“ Podobných příběhů mají sestry desítky. Lidé si chtějí pustit filmy, které jim připomínají dobu, kdy se cítili šťastní a v bezpečí. 

Co všechny tyto filmy spojuje? 

Jsou to příběhy o lidech, kteří se učí milovat, odpouštět a chápat jeden druhého. Ať už jde o vztah mezi Loukou a Koljou, rodinné vazby v Pelíškách nebo dětskou nevinnost v komediích Marie Poledňákové.

„Vidím to denně,“ říká sestra Marcela. „Pacienti nepotřebují složité filozofické úvahy. Potřebují cítit, že život má smysl, že láska existuje a že i v nejtěžších chvílích může nastat něco krásného.“ Zajímavé je také to, že tyto filmy dokážou spojit celé rodiny u postele nemocného. 

Děti i vnuci sedí kolem postele a společně se smějí nebo pláčou. Film se tak často stává posledním společným zážitkem, který spolu rodina sdílí.

Síla dobrého příběhu

Sestra Marcela má spoustu takových příběhů. Paní Nováková si po Koljovi zavolala syna, se kterým se hádala celé roky. Řekla mu, že ho má ráda. Pan Svoboda sledoval Pelíšky a celou dobu myslel na svou dceru. Po filmu si uvědomil, kolikrát na ni zbytečně křičel, když byla malá. Zavolal jí a poprvé za roky se omluvil. „Je zajímavé, co ty příběhy v lidech udělají,“ uzavírá sestra.

Zdroje: autorský text na základě anonymního rozhovoru zdravotnického asistenta, csfd.cz, csfd.cz, csfd.cz