Televize u mé tchyně běží 12 hodin denně. Jeden český kanál jí úplně pohltil, rodina šla stranou

Ráno to zapne, večer vypne, občas ani to ne. Tchyně sedí v obýváku a z televize se line pořad za pořadem. Manžel si stěžuje, že když přijdou na návštěvu, sotva zvedne hlavu. Říká, že dříve byla jiná. Co se vlastně stalo? 

Začalo to nenápadně. Tchyně si po ránu zapnula televizi ke kávě. Což je normální, dělá to spousta lidí. Pak ji nechala běžet dopoledne, při úklidu, při vaření, zkrátka byla tak nějak v pozadí. A pak přišel den, kdy si rodina všimla, že televize běží vlastně nepřetržitě.

Manžel to nejdřív bral jako chvilkový rozmar. Tchyně před třemi lety ovdověla a televize jí dělá společnost, říkal si. Ale pak si všiml další věci, že když přijdou na návštěvu, sotva s nimi promluví. Oči má totiž neustále upřené na obrazovku. Odpovídá jedním slovem a když se zeptají, jestli by nechtěla jít ven, odmítne, že teď běží její oblíbený pořad.

Rodina začala být nervózní. „Není tohle nezdravé? Nesedí u toho už moc? Neměla by více chodit mezi lidi? Ale jak jí to říct, aby to nevyznělo jako kritika?“ 

Televize místo manžela, dětí i přátel

Možná si myslíte, že televize je jen krabice, která vysílá pořady. Ale pro mnoho starších lidí je to mnohem víc. Je to hlas v prázdném bytě, světlo, které září, i když je venku tma. Hlavně se se sledováním TV pojí pocit, že se něco děje, že den má nějakou strukturu a čas plyne.

Když tchyně zapne televizi ráno, nevnímá ticho prázdného bytu. Když večer usíná u obrazovky, necítí se tak sama. A když přes den běží pořad za pořadem, má pocit, že má s kým sdílet den, i když je ten „někdo“ jen moderátor zpravodajství nebo herec v seriálu.

Tchyně není líná. A rozhodně nemá rodinu radši než televizi. Jenže televize má jednu obrovskou výhodu, a to, že je k mání pořád. Nepotřebujete si s ní domlouvat termín, nepřijde pozdě ani nezavěsí po pěti minutách telefon. Stačí zmáčknout tlačítko a už má společnost.

Z jedné hodiny denně na dvanáct

Jak už bylo zmíněno, tchyně nebyla vždycky taková. Manžel si pamatuje, jak chodila na procházky, jak se scházela s kamarádkami na kafe, jak ráda pekla buchty pro vnoučata. Změna přišla postupně. Očividně to všechno začalo po smrti manžela. 

Tchyně má jasnou volbu, kterou je ČT2, té se drží, ať se děje, co se děje. Dříve chodila do Národního divadla, četla knihy, diskutovala o výstavách. Teď má artrózu, ruce se jí třesou a jízda tramvají do centra je nad její síly. Takže svět kultury přišel přes ČT2 za ní.

Starší lidé mají tendenci najít si jeden kanál a zůstat u něj. Děda od sousedů má zapnuté zprávy od rána do večera. Paní z přízemí sleduje jen Novu s kriminálkami. Každý si vybere to, co mu sedne.

Přibrala, bolí ji záda, a stejně sedí dál

Mít televizi zapnutou dvanáct hodin denně má samozřejmě své důsledky. Tchyně přibrala, bolí ji záda a stěžuje si na únavu. Když jde k lékaři, ten jí většinou řekne, že by se měla víc hýbat. Ale jak se má hýbat, když celý den sedí u obrazovky? Jde o celkovou kondici. Když člověk sedí dlouhé hodiny, tělo se tomu přizpůsobuje. Svaly slábnou, klouby ztrácejí pohyblivost. 

Čím méně se člověk hýbá, tím těžší je pak začít. Když tchyně sleduje televizi sama, občas vstane, projde se po bytě, jde si pro sklenici vody. Ale když ji navštíví rodina a společně usednou k televizi, vydrží sedět mnohem déle, protože ostatní nechce zbytečně rušit.

Společné sledování televize by přitom mělo být příjemnou aktivitou s rodinou.

Televize samotu neléčí

Tchyně by řekla, že ji televize zachraňuje před samotou. A není to lež, obrazovka skutečně vytváří iluzi společnosti, jenže právě jen iluzi. Kvůli té pak nemá motivaci jít ven, potkávat se s lidmi nebo hledat jiné aktivity. A tím pádem zůstává sama. 

Navíc, a to je možná nejsmutnější, čím víc času tráví u obrazovky, tím méně má o čem mluvit s rodinou. Když přijdou na návštěvu, mluví možná tak o pořadech, které viděla. Ale rodina ty pořady nesleduje, takže se k tomu nemá jak vyjádřit. A konverzace vázne.

Zdroje: mentalhealth.org.uk, psypost.org, pmc.ncbi.nlm.nih.gov