Slováci rozcupovali český film: Špatní herci, slabý děj. Češi ho ale brání zuby nehty

Když se na Slovensku objeví nový český film, mívá často podobné recenze jako u nás. V posledních letech se ale skoro stalo národním sportem Slováků psát o českých filmech úplně odlišně. Opět je tu jeden film, na který máme dost rozdílné názory.

Na Slovensku se smějí českému filmu a padají slova jako „nemastné, neslané“, „zbytečné“ nebo dokonce výsměch, že „Oscar z toho nebude“. A tak si možná říkáte, jestli nejde jen o běžné rýpnutí, nebo jestli je na tom něco víc. V recenzích u nás ale narazíte na zvláštní věc: u nás se ten samý film sice nebere jako přelom století, ale spousta lidí ho brání zuby nehty. Ne proto, že by byl dokonalý, ale protože je v něm něco, co se prostě těžko vysvětluje někomu zvenku.

Není to žádná bondovka

Možná je to tím, že to není film, kde se každých deset minut něco vyhodí do povětří. Není to ani chytrá moderní satira, která by měla ambice definovat dobu. Spíš je to místy klidné, až pomalé vyprávění ze života. Konkrétně z dětství, které se odehrává v době, kdy venkov ještě voněl kouřem z kamen, po dvorku se běhalo v gumákách a velké dějiny klepaly na dveře.

Slovenské recenze mu vyčítají, že z toho zůstává „jen vzpomínání stárnoucího muže“ a otázka, proč by nás to mělo zajímat. Že to neříká nic o dnešku. Že je to taková „tečka po tečce“ a že se to stejně nedá srovnávat s legendou, která tomu předcházela. A víte co? V něčem mají pravdu. Kdo čeká, že se dočká nové revoluční klasiky, může odcházet s pocitem, že se na to maximálně hezky kouká. Jenže my tenhle typ filmu často nebereme jako něco nového a přelomového, ale spíš jako návrat do místa, kde nám bylo dobře.

Je to zkrátka příběh ze života

Proto ho tolik lidí brání. Ne kvůli tomu, že by to byl trhák, který láme rekordy, ale protože připomíná dobu, kterou jsme buď zažili, nebo ji známe z vyprávění, anebo nám prostě připomíná film, který milujeme. Mně se na tom líbí to, že i když se příběh odehrává za války, nejde o válečný film v klasickém slova smyslu. Válka je tam spíš na pozadí.

Kamera je tu geniální, umí udělat z obyčejné ulice a střech domů obraz, který by si člověk nejradši zarámoval. A to vše je doprovázené prvotřídní hudbou, což uznávají i Slováci. Je to hlavně snímek, který starším vyvolá pocity nostalgie a těm mladším ukáže dobu, kterou nezažili, a zároveň je to novinka pro ty, kteří neviděli původní film.

Celé je to tak nějak „svěrákovsky“ uchopené. To znamená, že v prostředí, kde je největší událostí válka, sledujeme svět očima dítěte a vnímáme, že i za války měl život svoje jiné, docela obyčejné starosti. Sledujeme dětské fantazie, v nichž kluk bojuje s vojáky, nebo se najednou ocitne ve světě, který připomíná dobrodružství.

Když se řekne jméno Svěrák, lidé se rozdělí na dva tábory. Jedni čekají zázrak. Druzí už dopředu brblají, že „to zas bude svěrákovina“. Jenže i ti, co brblají, se často stejně přistihnou, že se usmívají. A že je to vlastně dojímá. V téhle chvíli už asi tušíte, o jaký film jde.

Podle nich to smysl nemělo, za nás ano

Podle Slováků nemělo smysl takový film točit, aby existoval vedle „jedničky“. A tím filmem je snímek Po strništi bos. Prequel k Obecné škole, který se vědomě drží dětské optiky a skládá příběh spíš z jednotlivých výjevů než z jedné velké dějové linky. Ano, může působit trochu kostrbatě a pomaleji. Ani humor se jedničce určitě nevyrovná, ale zároveň má něco, co se dnes v kinech moc nevidí – schopnost vrátit člověka v čase.

A to je právě ten důvod, proč ho bráníme, i když to není žádná bomba. Protože nám připadá jako návrat ke starému dobrému vyprávění. Protože v něm hrají tváře, které máme dlouhodobě rádi, třeba Ondřej Vetchý nebo Tereza Ramba. Někdy stačí málo: dobré obsazení, poctivá atmosféra a pocit, že se díváte na něco, co vzniklo srdcem. Slováci ať se klidně smějí, ale pro nás je to možná trochu horší, zato obstojné pokračování naší kultovky. Klidně připustíme, že to není film, který by změnil svět, ale je to film, který nás zahřeje u srdce.

Zdroje: idnes.cz, eurozpravy.cz, csfd.cz