Slovenské pohádky jsou krásnější než české. Za vším stojí jediný důvod, ze kterého jsou Češi paf
Jestli je něco, čím se vyznačuje česká kinematografie, je to natáčení nových a nových pohádek. Tento žánr je u nás natolik oblíbený, že některé pohádky považujeme za naše kulturní dědictví. Filmy, jako jsou legendární Tři oříšky pro Popelku nebo Princezna se zlatou hvězdou, si proto pouštíme znovu a znovu. Naši východní sousedé také odjakživa oplývali talentem pro tvorbu pohádkových příběhů. Ty jejich jsou ale přece jen trochu jiné.
České děti milují pohádky, kterých máme v našich končinách skutečně mnoho. Jedná se často o humorné příběhy, u kterých se rádi zasmějeme, zatímco sledujeme, jak dobro vítězí nad zlem. Postavy se v nich objevující jsou často lehce karikaturní a s různými vlastnostmi dovedenými do extrému. Slovenské pohádky jsou však v některých ohledech citlivější a pracují s jinými tématy. A právě to je činí speciálními.
V Česku milujeme potrhlé pohádky
V Česku jednoduše milujeme pohádky, a to i díky tomu, že jich v našich končinách vzniklo nepřeberné množství. Mnozí z nás na pohádkách vyrůstali a vymyšlené příběhy se tak staly nedílnou součástí našeho dětství. Naše pohádky jsou však specifické stylem, ve kterém jsou natočené. Často totiž oplývají humorem a postavami, které vás rozesmějí už jen svým vzhledem.
Perfektním příkladem může být postava neposedného čertíka z Troškovy pohádky Princezna ze mlejna. Kdo by si nepamatoval jeho legendární hlášky, jako „Já jsem malej, ale šikovnej!“. Je to postava jednoduše komická a její účel v příběhu je hlavně odlehčení situace.
Další české pohádky zase ukazují přihlouplé krále, kteří si s vládnutím nevědí rady. V tomto ohledu může jako příklad posloužit senilně působící král z pohádky Princezna se zlatou hvězdou. I jeho postava slouží jako odlehčující prvek příběhu, nad kterým se divák může zasmát. Příkladů je však mnohem více.

Mysticismus a poetika slovenských autorů
Pohádky od slovenských autorů se vyznačují trochu jinými aspekty než ty české. Humor je v nich také přítomen, ale nestává se centrálním motivem příběhu. Tím je totiž zpravidla mysticismus a metafory, které jsou často znázorněny až poetickým stylem. Nejčastěji uváděným příkladem takového příběhu je legendární Perinbaba od slovenského režiséra Juraje Jakubiska.
Perinbaba je adaptací příběhu od bratří Grimmů, natočenou v roce 1985. Centrální postavou příběhu je kouzelná babička z hor, která dokáže přivolat sníh. Ta vychovává nebojácného chlapce Jakuba, který se jednoho dne zakouká do krásné Alžbětky. Vydává se za ní na zem, kde na něj ale číhá Zubatá, zlá vládkyně smrti. Kromě ní však Jakub musí čelit i závisti, chamtivosti a dalším vlastnostem obyčejných lidí.
Podobně seriózní pohádkou je i Panna a netvor od režiséra Juraje Herze, který se narodil právě na Slovensku. Herz byl zároveň jedním z autorů československé nové vlny a jeho filmy také pracují s výraznou symbolikou a častým využitím podobenství. Možná právě slovenský původ tohoto renomovaného autora měl za následek poněkud serióznější duch jeho filmů, i když se jednalo o pohádky.

Slovenští Honzové jsou málokdy hloupí
Český etnograf Oldřich Sirovátka ve své publikaci Srovnávací studie o české lidové slovesnosti z roku 1996 uvádí, že slovenské folklórní příběhy se od těch západních liší v mnoha ohledech. Zatímco v českých pohádkách je známá postava „hloupého Honzy“, v těch slovenských ji najdeme zřídkakdy.
Sirovátka uvádí, že například i v anglickém folklóru se často pracuje se zesměšňováním hloupých postav, které jsou zpravidla rolnického původu. Oproti tomu pohádky slovenské se zaměřují na vykreslování hrdinských příběhů princů a králů. Slovenské folklórní příběhy jsou dle něj navíc často mnohem vážnější než ty západní.
Právě tento mystický duch tak činí slovenské pohádky okouzlujícími. Namísto smíchu se dočkáme napětí, na konci kterého však dobro opět zvítězí nad zlem. Důraz na jejich vizuální stránku z nich navíc činí neopakovatelnou podívanou, kterou si užije snad každý divák.
zdroje: refresher.cz, csfd.cz, cs.wikipedia.org, library.upol.cz