Snacha chtěla Vánoce bez televize. To, co jsem udělala na Štědrý den, ji úplně vyvedlo z míry

Televize patří k českým Vánocům jako slivovice k Moravě. Letos ale přišla snacha s revolučním nápadem, náladu doma nebude ovlivňovat žádná obrazovka, žádné pohádky, žádný program. Chtěla autentické svátky plné rozhovorů s blízkými. Tchyně se rozhodla jí vyhovět, ale asi to nedopadlo úplně podle představ.  

Tři oříšky poprvé v televizi běžely roku 1973. Od té doby je Češi sledují každý rok. Pro spoustu rodin je sledování této klasiky rituálem stejně zásadním jako krájení jablíčka nebo pečení cukroví.

Simpsonovic Vánoce znají všichni. Pelíšky také. Někdo miluje S tebou mě baví svět, jiný nedá dopustit na Anděla Páně. Většinou je jedno, že už jste to viděli stokrát. Ono právě tohle, tedy stejné filmy, scény a repliky, vám dává pocit, že jsou opravdu teď Vánoce. Bez toho by to bylo asi i divné.

Rebel v rodině

Letos ale jedna ze snach přišla s jiným nápadem. Televizi na Vánoce? Ne, díky. Nebude se konat žádné automatické zapínání programu jen proto, že se to dělá odjakživa. Její argumenty dávaly smysl, proč posedávat u filmů, které znáte nazpaměť, a ztrácet s tím čas? Proč mlčky zírat na obrazovku místo toho, abyste spolu mluvili? 

A hlavně, proč nechat televizi řídit, jak budou vypadat vaše Vánoce? Tchyně zpočátku zaváhala, protože Vánoce bez televize jí samozřejmě přišly divné. 

Televize spojuje, nebo rozděluje?

Psychologové tvrdí, že televize během rodinných setkání může působit dvojím směrem. Buď lidi propojuje, nebo je naopak od sebe vzdaluje. Hodně závisí na přístupu. Odbornice Eliška Remešová pro seznamzpravy.cz vysvětluje, že se dnešní rodiny scházejí řidčeji než kdysi. 

„Chybí nám společné zážitky, které posilují vazby. Nevíme, na co navázat, a rozhovory rychle vyschnou,“ popisuje. Televize může být užitečná i škodlivá. Pokud si pustíte pohádku, pak o ní mluvíte nebo vzpomínáte na oblíbené scény, pak je to super. 

Ale když jen tiše koukáte a následně jdete spát, tak to vás moc nesblíží. Televize sama o sobě není problém. Problém je způsob, jakým ji využíváme.

Tchyně vzala úkol vážně

Tchyně se do příprav vrhla naplno. Vymyslela již náhradní předvánoční program, který měl zastoupit to, co obvykle zajišťovala televize. Odpoledne probíhalo například pečení perníčků. Děti rozmázly cukrovou polevu po stole i po sobě, ale užívaly si to. Během pečení mluvily o škole, kamarádech i budoucnosti.

Následovala společná vycházka. Zpočátku děti reptaly, že venku mrzne, ale nakonec to byla hodina plná zábavy a objevování. Večer místo klasické pohádky dorazily na scénu společenské hry. 

Krize kolem osmé

Pak ale nastala komplikace. Kolem osmé večer zavládlo ticho. Tchyně navrhla další bod programu, vzpomínání na příběhy z mládí. Jenže to nezabralo. Mladší potomci neprojevili zájem, starší se začali nudit, dospělí nevěděli, co vyprávět. Atmosféra zhoustla, nálada klesla a snacha začala být neklidná. Nakonec se tchyně rozhodla pustit televizi, zaprvé s plánem nesouhlasila a zadruhé stejně ještě nejsou Vánoce.

Snacha seděla se zkříženýma rukama. Tohle byla přesně ta situace, které chtěla předejít. Tohle bylo přesně to, co odmítala. Nakonec ale celá rodina usedla k obrazovce a začala komunikovat. O tom, kolikrát už ten snímek viděli a i o těch vzpomínkách z dětství.

Obrazovka nezničila konverzaci, naopak ji vyvolala. Film poskytl téma, které všechny propojilo. Najednou měli o čem diskutovat. Děti hodnotily kostýmy, dospělí vzpomínali na své dětské Vánoce a babička vyprávěla, jak kdysi viděla pohádku v kině. 

Najednou to klapalo, takže dost pravděpodobně tomu tak bude i 24. prosince.

Zdroje: jicinsky.denik.cz, psychologie.cz, seznamzpravy.cz