Dřív naše milovaná pohádka, dnes děti berou roha. Princezna totiž vypadá jako z Vymítače ďábla
Pohádky si většina z nás spojuje s hodnými princeznami, statečnými hrdiny a šťastným koncem, kde dobro zvítězí nad zlem. A ono to tak v těch televizních pohádkách obvykle bývá. Nicméně jsou výjimky, kdy v nás nezanechají jen pozitivní emoce, ale po jejich skončení zůstanou i dospělí sedět s otevřenou pusou a zvednutým obočím v údivu z toho, co právě viděli. Pojďme se detailně podívat na jeden takový rozpačitý pohádkový zážitek podle předlohy Boženy Němcové, na který devadesátkové děti pamatují s hrůzou ještě dnes.
Příběh začíná v temně laděném království, kde král a královna marně touží po dítěti. Upínají se ke všem možným modlitbám, ale božská pomoc nepřichází, a tak se zoufalý král ve slabé chvíli uchýlí k nejzazšímu řešení – požádá o dítě samotného ďábla. Jeho přání se mu záhy vyplní a královna porodí překrásnou dceru, princeznu Ludmilu.
Princezna roste v kráse a nevinnosti, ale v den svých 18. narozenin se nečekaně skácí k zemi a když jí odhrnou zlaté vlasy z obličeje, zjistí, že úplně zčernala. Král a královna odmítají přijmout její smrt a v přesvědčení, že jejich dcera jen spí, uloží její tělo do zámecké kaple. A tady začíná jít v ději do tuhého.
Tajemství kaple a první hrůzy
Kaple se stává zakázaným místem, obklopeným tichem a strachem. Král přikáže, aby byla princezna ve dne v noci střežena, ale když se za ní přijdou po první noci podívat, zjistí, že strážné, kteří jí hlídali, někdo roztrhal a zabil – a byla to právě princezna. S děsivým černým obličejem se každou noc zvedá ze své otevřené rakve a trhá stráže na kusy. Královi dojde, že je princezna posedlá ďáblem – tím, ke kterému se obrátil pro pomoc v době zoufalství a touhy po děťátku. Vyhlásí proto, že kdo princeznu z kletby vysvobodí, získá království a její ruku.
Do kaple však už nikdo nechce vstoupit. Nikdo kromě strážného Bohumila, který je do princezny zamilovaný. Tomu se před jeho první noční směnou u princezny zjeví starý kouzelný dědeček s tím, že mu rád pomůže princeznu vysvobodit, ale pouze když mu následně dá polovinu všeho, co má. Bohumil souhlasí a dostane od starého muže kouzelnou bílou křídu.

Scéna, která nás děsí dodnes
Bohumil se o první noci zavře za těžkými dveřmi kaple a usedne vedle rakve. Nic se neděje – ticho, jen mihotající svíčky. Napětí vrcholí. S úderem půlnoci se princezna zvedne z rakve, její tělo sebou začne zmítat a princezna se bez varování vrhne na Bohumila. Krátké rychlé střihy, děsivá hudba, kvílející princezna s černým obličejem a blikající světlo svíček děsilo nejednoho dospělého, natož děti, které na scénu koukaly s hrůzou ve tváři.
Bohumil naštěstí uvědoměle použije křídu, nakreslí kolem sebe ochranný kruh a princezna posedlá ďáblem na něj v tu chvíli nemůže. Lehne si místo ní do rakve, stále chráněný kruhem a přečká tam do rána, kdy se z princezny sejme zlé prokletí a vrátí se jí původní podoba.
Přečkali jsme to nejhorší? Ani zdaleka!
Bohumil sice získá to, co chtěl – princezninu ruku a království. V této chvíli jsme si u obrazovek všichni oddechli, že pohádka přece jen končí dobře, a kromě hororové scény s roztrhanými strážnými to vlastně byla celkem milá podívaná. Tvůrci nám ale na konec přichystali ještě jednu perličku, která nás opět uvedla do střehu. V závěrečné scéně znovu přichází kouzelný dědeček, který Bohumilovi pomohl s tím, že si přišel pro svou část dohody – tedy polovinu všeho co Bohumil má. Ten mu s radostí nabízí půlku království, jenže to není úplně to, co by starý muž chtěl.
Polovinou všeho totiž myslel i polovinu princezny, a tak se najednou ocitáme v situaci, kdy sedíme na gauči a se zatajeným dechem a sledujeme, jak starý muž podává Bohumilovi meč, který ho přijímá a chystá se bez mrknutí oka princeznu rozseknout vejpůl! Naštěstí ho stařec včas zarazí s tím, že mu stačí vědět, že by Bohumil dodržel své slovo a zmizí.
Pohádka končí, a my zůstáváme sedět s otevřenou pusou a nevěřícně zíráme, čeho jsme byli právě svědky. Co však téhle děsivé podívané nelze upřít je intenzivní zážitek, který jsme si z toho jako děti odnesly a díky kterému na tuhle pohádku, jako možná na mnoho jiných, nezapomněli. A že bychom jí v dnešní době pustili svým dětem? To už je na svědomí každého z nás.
Zdroje: edicee.ucl.cas.cz, www.csfd.cz, www.youtube.com