Kvíz: Uhodnete, co znamenají tahle staročeská slova? Ti nejchytřejší neudělají ani 1 chybu

Vezmeme-li v potaz skutečnou staročeštinu, je třeba hovořit o vývojové etapě českého jazyka mezi 11. a 15. stoletím. Jde o období formování literárního jazyka, postupně dochází od odpoutávání se od latiny a k vlastnímu písemnému projevu v češtině. Pardon, ve staročeštině.

Staročeština je historickou podobou českého jazyka a její vývoj spadá do období středověku. Stále víc se prosazovala nejen vedle latiny, ale také začala převyšovat staroslověnštinu.

Písemná staročeština bez pravidel

Postupem času se náš vlastní jazyk dostával do kronik, právních dokumentů, literatury, do modliteb a později i husitských traktátů. Tehdy však ještě neexistovala jednotná pravidla pravopisu, a to se projevovalo v bohatosti jazykových variant i psaných forem. Staročeština svými charakteristickými rysy bezpochyby zanechala v jazykovém povědomí národa svůj historický kontext i odkaz.

Kde se staročeština dochovala

Tak především v kronikách – například Kosmova kronika je sepsána ve staročeštině. Dochovaly se i mnohé náboženské texty, a tento jazyk se v některých používá dodnes. Příkladem je třeba modlitba Hospodine, pomiluj ty. V 15. století už staročeský jazyk dosáhl vysoké míry vyjadřovací přesnosti. Dokladem toho je třeba Dalimilova kronika nebo díla Tomáše Štítného ze Štítného.

Podobu českého jazyka velmi ovlivnil Jan Hus, který svou reformou, tedy zavedením diakritických znamének a odstraněním spřežek, ovlivnil český pravopis a nastavil jeho pevnější pravidla. Díky Husovi se psaná podoba češtiny zpřehlednila a zjednodušila.

Odkaz staročeštiny se nese až do dnešních dnů

Mnoho slov a tvarů ze staročeštiny je zakořeněno i v našem současném jazyce. Třeba v příslovích, ve frazeologii a zejména v nářečích. Pro historiky a literáty je stará čeština jakýmsi klíčem k duchovnímu světu středověkých lidí. A pro jazykovědce důležitým pramenem k pochopení evoluce české gramatiky a slovní zásoby.

LEGENDA O SVATÉ KATEŘINĚ – pochází z poloviny 14. století a patří k vrcholům staročeské básnické tvorby:

„Tehdy Maria spomocnicě pokynu jiej rukú k sobě, ana v stydlivéj porobě jide jako blíţe k nima, klekši i pokloní sě jima. To pak Maria vidúci vecě: ”Mój synu ţádúcí, ké svéj choti dáš vítanie?“

Pojďte si dnes vyzkoušet, jestli některá staročeská slova znáte, anebo je dokonce ještě užíváte…