Každý muž ji měl za první republiky schovanou v ložnici. Dnes stojí astronomickou částku

Tento nadpis může působit dvojím dojmem: buď nám dává dobrou nápovědu, nebo je naopak zcela zavádějící. A právě na tom je cosi lákavého: jako by měl člověk najednou potřebu nahlédnout do té prvorepublikové ložnice tehdejších mužů… Fantazie nám začne pracovat na plné obrátky. Co by to mohlo být? Milenka nebo páska na knír a na uhlazené vlasy? Voňavka nebo dokonce pistole? Něco romantického, tajemného či snad trochu nebezpečného? Rozhodně však v dnešní době cenného.

Představme si tehdejší dobu: ložnice nebývala jen místem k odpočinku a ke spaní, ale i jakýmsi malým soukromým útočištěm, kam se nechodilo bez zaklepání. Muži tam odkládali nejen své starosti, ale i různé osobní věci. A tak se nabízí otázka: „Co by tam mohl ukrývat elegantní pán s pečlivě uhlazeným účesem, který si večer odkládá vestu přes opěradlo židle a s úlevou rozepíná límeček škrobené košile?“

Nechme tehdejším mužům ještě chvíli jejich tajemství

Že by to byla milenka? To by byl příběh pro bulvár či pro román, ale realita bývá méně dramatická. Páska na knír, aby držel tvar i během spánku? Proč ne, tehdejší pánové byli na svůj vzhledný zevnějšek náležitě hrdí. Nebo snad speciální čelenka, která měla zkrotit neposlušné vlasy, aby ráno vypadaly uhlazeně? I to je možné, móda byla přísná a účesy musely držet tvar. A co třeba voňavka? Pánská kolínská byla tenkrát samozřejmostí, a kdo chtěl působit dojmem světáka, měl jich hned několik. A pak tu je samozřejmě možnost, která zavání dobrodružstvím: pistole. Ty bohatí muži zkrátka doma mívali.

Tak tohle všechno nám může proběhnout hlavou, když si přečteme dnešní titulek. A dostaví se určité napětí mezi představou a realitou, a to může být zábavné. Člověk se na okamžik přenese do doby, kdy se večery trávily jinak než dnes, kdy se svět zdál pomalejší a kdy i obyčejné předměty měly své malé příběhy. Skutečnost, kterou máme tentokrát na mysli, je však mnohem prozaičtější. Jde o předmět každodenní potřeby, který však musel být uložen na bezpečném místě. Proč? Protože sám o sobě a v nepatřičných rukou je hodně nebezpečný. Možná stejně jako pistole. Jedná se totiž o břitvu.

Zapomenuté poklady v šuplíku

Pokud se dnes člověku dostane do ruky použitá břitva, je nejspíš starožitná. Neboť doby, kdy se běžně používala, jsou už docela dávnou historií. I když se dnes vyrábějí repliky břitev, myslím, že tento nástroj žádný současný muž nepoužívá. V době, kdy jsou na trhu ty nejmodernější a pohodlné holicí přístroje, jsou břitvy většinou už jen součástí sbírek. Nebo se pletu a někteří muži se břitvami ještě holí?

Starobylé předměty poutají pozornost sběratelů i starožitníků

Sběratelé i starožitníci mají o takové starobylé kousky zájem a je úplně jedno v jakém stavu se břitva nachází. U těch zarezlých se zašlou dřevěnou rukojetí se zkrátka provede renovace. Zatočí to ovšem výrazně s cenou. Vyhledávané jsou použité i nepoužité břitvy dnes už málo známých značek. Jsou to historické kousky z první poloviny minulého století, ale i mnohem starší. Většina z nich má svůj příběh, rukodělnou hodnotu a starobylou patinu.

Starší břitvy měly třeba vykládané či jinak zdobené střenky ze dřeva. Ty se rovněž vyráběly z buvolího rohu. K výrobě samotných břitev se používala nejkvalitnější anglická Sheffield ocel, španělská a švédská ocel a německá ocel Silberstahl a Solingen. Pokud byste doma takovou břitvu měli a chtěli ji nabídnou sběrateli či starožitníkovi, cena bude záviset na jejím stavu. A také je důležité, zda dodáte i originální pouzdro.

Skvosty mezi nimi

Největším skvostem mezi břitvami jsou španělské nástroje Filarmónica, které mají dnes jako starožitný kousek vysokou hodnotu. Většinou se starožitné břitvy prodávají za tisícovku až deset tisíc korun. Podle typu a stavu. Repasovaná Filarmónica 14 Doble Temple Jose Monserrat Pou dokonce za 12 tisíc korun.

Na prvním obrázku  je 8/8″ břitva s dutou čepelí z legendární španělské oceli s originálními střenkami z plastu v původní krabičce. Tato konkrétní břitva je i nabroušena na speciálních brusných kamenech, obtáhnuta na řemeni a zakonzervována. Což znamená, že kromě sběratelství je také připravena k holení.

Na druhém obrázku vidíte japonskou břitvu z oceli Tamahagane; její cena činí deset tisíc korun.

Některé břitvy se prodávají i za nižší cenu. Ta, kterou vyrobil nožíř Rudolf Kratochvíl na počátku 20. století v Brně se i s brouskem prodává za 2500 korun – viz třetí obrázek.

A závěrem ještě zajímavost. Břitva byla přímým předchůdcem žiletky. A protože to byl nástroj poměrně nebezpečný, tak vyžadoval praxi a cit v rukou, aby nedošlo k poranění: „Holičští učni se učili holit břitvou tak, že z povrchu nafouknutých balónků stírali čepelí břitvy mýdlovou pěnu, což trénovalo potřebný cit v ruce.“ A umíte si jistě představit, jak učeň dopadl, když balonek praskl…