Za komunismu na tom sedávaly panenky. Teď na tom chtějí sedět Japonci místo tatami a platí nám zlatem

Stejně tak jako dnešní děti, tak děti socialismu i děti předválečné měly své hračky. Nebylo jich mnoho, odpovídaly technologickým možnostem dané doby, ale měly své kouzlo.

Dnešní hračky jsou sice na vysoké technologické úrovni, ale neumožňují komunikaci mezi kamarády – snad jen takovou, že sprostě nadávají, když hrají dálkově svou oblíbenou počítačovou hru, kterou je zejména „střílečka“. A když se jim ve hře nedaří, jsou permanentně naštvaní. Copak k tomu má sloužit dětská hra?

My jsme jako děti koukaly co nejrychleji zmizet z domova mezi kamarády. Dnešní děti není možné dostat z bytu ven; jakmile přijdou ze školy, usednou k počítači a už se od něj do večera nehnou. A mnozí rodiče jim věří, že se na počítači učí. Inu, každá doba má svoje…

Dětské hry včera a dnes

Dříve se hodně jezdilo na kole. To se popadl míč a už se ujíždělo na hřiště. Anebo na koupaliště, do společnosti kamarádů. A v zimě na kopec za městem. Dnes snad děti ani kamarády nemají. Na jejich účtech je spousta sledujících, kterým se říká přátelé, ale možná, že dnešní děti vůbec nevědí, co to přítel je. Generace, které vyrostly na Vinnetouovi, toho o přátelství věděly mnohem víc. Venku jsme si jako děti na tyto hrdiny hráli, když jsme zrovna neběhali za míčem. Místo zbraní jsme měli klacíky, plížili jsme se parkem a stopovali bídné bledé tváře, tedy bandity. A spousta dětí si četla. Jo, panečku četba… Ta ve vás probudí fantazii, člověk se ztiší a přenesete se do světa knižních hrdinů a trávíte tam čas s nimi. A každý z nich vypadá tak, jak si ho ve své mysli vytvoříte. Ne, jak vám ho naservíruje Netflix.

Dnes se hodně mluví o tom, jak velké procento současných školních dětí má nadváhu. Je to další důsledek jejich vysedávání u počítače či mobilu. Pohyb z dětského života zmizel. Počítač, internet a sociální sítě jsou skvělá věc, sama si bez nich život neumím představit. Ale zdá se mi, že děti své skutečné dětství neprožívají, že jim je počítač sežral.

A menší děti?

Ale to jsme doposud u těch starších školáků. Musíme se také podívat na předškoláky a žáky I. stupně. Tyhle menší děti měly vždycky spoustu hraček. Autíčka všeho druhu, socialistická stavebnice Merkur byla uznávaná i v zahraničí, kluci řádili na tříkolkách a koloběžkách nebo na písku nakládali Tatru. Holky si rozložily pokojíčky a obchůdky, do kočárku naložily panenky a tradááá ven.

A mezi holčičími hračkami byly i židličky pro panenku. Ale neměla ji každá, protože už tenkrát byla o trochu dražší než ostatní hračky.

Thonetky k nezaplacení

Židlička pro panenky, která je dokonalou replikou nábytku pro dospělé, je z ohýbaného dřeva s výpletem v sedací části. Tyto výrobky přišly na trh počátkem 20. století. „Thonetky“ s područkami mívaly rozměry kolem 30 x 20 cm a průměr sedáku činil 17 cm, takže byly určeny pro ty větší panenky. Holčičky si tenkrát hrály na maminky a panenky byly jejich dětmi. A každá chtěla od Ježíška tu největší panenku.

Když se na thonetku pro panenky podíváte na Aukru, ohromí vás její cena – 9 tisíc korun. Největší zájem o tyto hračky mají japonští sběratelé. Pokud tedy něco podobného najdete na půdě, anebo zdědíte, rozhodně věc nevyhazujte. Dnes jsou thonetky pro panenky velice cenné.

Thonet – výrobce ohýbaného nábytku

Mladší z vás se jistě zeptají, proč říkám židličkám thonetky? Společnost Thonet je považována za průkopníka designu světového nábytku. Michael Thonet založil roku 1819 firmu a ta začala vyrábět své vlastní židle v unikátním designu. Sami tehdy vyvinuli jedinečnou technologii ohýbání dřeva a ohromili tím svět. Skutečné židle pro domácnost vypadaly stejně nebo podobně jako židlička pro panenku. Dnes je Thonet výrobcem mnoha druhů židlí jak z ohýbaného dřeva, tak i z trubkové oceli. Společnost je řízena už pátou generací této rodiny.

Židle Thonet jste mohli vidět ve filmu Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále. Tam dotvářejí atmosféru prvorepublikových restaurací a kaváren. Tyto elegantní ohýbané židle využívají tvůrci často ve filmech s historickým nebo retro laděním, protože připomínají dobu Rakousko-Uherska a první polovinu 20. století.