Starší generace narozená před rokem 1980 má jednu výhodu, kterou mladší nemají. Je dnes výjimečná

Kdysi lidé znali nazpaměť desítky telefonních čísel, stovky básní nebo tisíce faktů. Dnes neznáme ani vlastní číslo, zapomínáme jména kolegů a sotva si zapamatujeme, jakou tramvají se dostaneme domů. Starší generace má oproti nám jistou výhodu.

Padesátník odříká z hlavy telefonní číslo na babičku, mámu i kamaráda ze základky. Jak to sakra dělá? Čtyřicátník vám popíše cestu přes půl Prahy bez Google map, a to včetně názvů ulic i přibližného času chůze. 

A když vidíte šedesátníka, jak cituje básně naučené v páté třídě nebo si pamatuje celé dialogy z filmů, které viděl naposledy před třiceti lety, možná už si pomyslíte, že je kouzelník. Nicméně je to jen dobře vycvičená lidská paměť. 

Když jste museli znát čísla nazpaměť

Pamatujete si na telefony na zdi v chodbě? Ty sice měly dlouhý kabel, ale žádnou paměť kontaktů. Číslo jste buď znali nazpaměť, nebo jste šli pro telefonní seznam do kuchyně. Lidé narození před rokem 1980 díky tomu znali desítky telefonních čísel nazpaměť. Některá čísla si zapamatovali tak dobře, že je vyťukají i dnes, po tolika letech.

Betsy Sparrow z kolumbijské univerzity v roce 2011 zkoumala, co dělá Google s mozkem. Výsledek? Váš mozek automaticky počítá s tím, že najde odpověď na internetu. A to i když ji třeba znáte. Těžké otázky spouští tento reflex ještě aktivněji a lidé si nepamatují nic, co můžou najít online. Problém je, že online se v dnešní době dá najít téměř vše.

Sdílená paměť s internetem

Sparrow tento jev popsala jako sdílenou paměť, jako systém, kde si neukládáme samotné informace, ale místo, kde je najdeme. Dřív fungovala sdílená paměť mezi rodinnými příslušníky. Věděli jste, že táta zná všechna telefonní čísla, máma všechny recepty, děda historii rodiny, babička jména všech sousedů.

Dnes sdílíme paměť s internetem. Spoléháme se na to, že Google zná odpověď, tak si ji zbytečně neukládáme do hlavy. Ale pozor, Google je nástroj. A spoléhat se na nástroj je něco jiného než spoléhat se na člověka.

Test s mobilem ukázal znepokojivou pravdu

Malajsijští a britští badatelé zkoumali skupinu 119 vysokoškoláků, kteří denně trávili s mobilem kolem osmi hodin, převážně na sociálních sítích. Studenty rozdělili do dvou skupin. Polovině nechali mobil vedle nich při testu, druhé polovině telefon sebrali. Následovalo dvacetiminutové testování pracovní paměti s úkolem zapamatovat si slova, písmena a čísla z obrazovky.

Skupina bez telefonu dosáhla výrazně lepších výsledků v přesnosti zapamatování než skupina s mobilem vedle sebe. Čím častěji studenti během testu přemýšleli o svém mobilu, tím slabší byly jejich paměťové schopnosti. Navíc ti, kterým mobil sebrali a cítili kvůli tomu úzkost, měli ještě horší výsledky než ostatní.

Mladší generace zapomíná

Generace narozená po roce 2000 dostala smartphone v pubertě nebo ještě dřív. Nikdy nemusela trénovat paměť z toho důvodu, že by to bylo vyložené nutné a praktické. Dřív jsme si věci pamatovali, protože jsme museli. Dnes máte všichni možnost popadnout mobil a odpověď si vyhledat do vteřiny. A právě tohle ničí motivaci pamatovat si.

Mozek se chová podobně jako svaly, co necvičíte, uvadá. Když netrénujete paměť, protože všechno máte uložené v telefonu, za chvilku si nevzpomenete ani na jméno spolužáka ze základky.

Změny ve vzdělávání

Betsy Sparrow ve svém výzkumu naznačila možný posun v přístupu k výuce napříč obory. Podle ní by učitelé na všech úrovních mohli přestat klást důraz na memorování faktů. Místo toho by se mohli zaměřit na hlubší pochopení konceptů a způsobů uvažování. 

Mladší generace má k dispozici informační zdroje, o kterých se předchozím generacím ani nesnilo. Ale přístup k informacím není totéž co znalosti. Znalosti vyžadují pochopení kontextu, schopnost propojovat fakta a vidět souvislosti. A k tomu potřebujete mít informace uložené v hlavě, ne jen vědět, kde je hledat.

Zdroje: qualialife.com, news.columbia.edu, en.wikipedia.org