Syn mi řekl, že jsem už moc stará na sledování televize. Prý bude lepší, když mu ji daruji

„Syn mi nedávno řekl, že jsem už moc stará na sledování televize. Prý bude lepší, když mu ji rovnou daruji.“ Na tuhle větu jsem narazil v jedné diskusi na Redditu. Psala ji starší žena, která se svěřila, že ji poznámka vlastního dítěte docela zasáhla. Prý to mělo být řečeno jako vtip. Jenže i s humorem se musí občas šetřit.

Když jsem to četl, vzpomněl jsem si na to, co jsem slyšel zhruba před týdnem v tramvaji. Seděla tam starší paní, která telefonovala zjevně se svým synem. Z jejího tónu bylo poznat, že se snaží mluvit klidně, ale zároveň byla zraněná tím, co syn říká.

Říkala do telefonu něco ve smyslu: „Já přece nejsem neschopná, jen jsem zapomněla.“ Sice jsem z toho rozhovoru slyšel jen kousek, ale i ten kousek stačil, aby mi té paní bylo líto. Z telefonátu vyplynulo, že zapomněla svému osmnáctiletému synovi nachystat jídlo, a tak na ni řval, až se po položení telefonu rozbrečela.

Když děti přeberou roli rodiče

V tu chvíli mě napadlo, že bych si tohle v životě ke svým rodičům nedovolil a nechápu, jak někdo vlastně může. Chápu, že vztahy v rodinách bývají komplikované, u nás tomu není jinak a často mám v sobě vztek, když se bavím s mámou. Ale řvát na své rodiče v osmnácti letech za to, že se o mě nestarají jako o malé dítě, to tedy nepochopím.

Nejhorší na tom je, že takových případů není zrovna málo a často si to rodiče, zejména starší senioři, nechávají líbit. Protože často ani nevědí, co s tím mohou dělat.

Scénář, jak se do této situace lidé dostanou, je často dost podobný. Dítě, které bylo ještě před pár lety malé, začne mít pocit, že ví všechno nejlépe. Začne pomalu rozhodovat za rodiče a přebírá tak na sebe opačnou roli. Správně by to mělo být tak, že dítě, které dospěje do určitého věku, se stane rovnocenným dospělým pro své rodiče a získá svoji autonomii.

Často to ale bývá tak, že buď se rodiče nikdy nevzdají své zodpovědnosti za dítě, nebo ji naopak dítě začne přebírat nad rodiči, aby si samo vyzkoušelo, jaké to je být pánem. V takovou chvíli nastává problém, kdy hází svoji zodpovědnost na rodiče a pak je trestá za chyby. To nakonec může sklouznout až k tomu, že rodič začne být ovládaný svým potomkem. Děje se to buď ze strachu, nebo z pocitu selhání, tedy vlastně z lásky.

Starší lidé navíc velmi citlivě vnímají ztrátu autonomie. Jinými slovy možnost rozhodovat o vlastním životě. Jakmile mají pocit, že o nich začíná někdo mluvit jako o dítěti, vzniká napětí spojené se smutkem. To je ta chvíle, kdy si začnou říkat, že jsou vlastně k ničemu a že už je nikdo nepotřebuje.

Respekt není otázka věku

Je dobře, že se dnes ve společnosti více mluví o respektu k dětem. Teď se ale zase zapomíná na respekt k seniorům. Mělo by to být stejně velké téma. Dospělý člověk, ať je mu dvacet nebo sedmdesát, má právo rozhodovat o svých věcech. Pokud chce sledovat televizi každý večer, je to jeho volba. Pokud ji chce vypnout a jít na procházku, je to také jeho věc.

Mnoho seniorů má ale problém ozvat se. Často mají pocit, že by měli být rádi za jakoukoliv pomoc od rodiny. Jenže pomoc a kontrola jsou dvě různé věci. Někdy stačí říct: „Děkuji za názor, ale rozhodnu se sama.“

Když se situace zhorší

Občas to bohužel nezůstane jen u drobné poznámky. Někteří starší lidé čelí nátlaku, zesměšňování nebo dokonce manipulaci ze strany vlastních blízkých. Téma se označuje jako psychické násilí na seniorech a není vůbec tak vzácné, jak bychom si mohli myslet. Dobrá zpráva je, že v Česku existují organizace, které v takových situacích pomáhají. A často stačí jen zavolat a poradit se. Například organizace Život 90 provozuje bezplatnou linku Senior telefon 800 157 157, kde mohou starší lidé anonymně probrat rodinné problémy, osamělost nebo třeba právě konflikty s dětmi.

Další možností je Linka seniorů 800 200 007, kterou provozuje organizace Elpida. Ta se dlouhodobě věnuje podpoře starších lidí a pomáhá jim zorientovat se v těžkých životních situacích a pomáhá jim i s tím, aby nezůstávali sami. Pokud by situace byla vážnější, pomoc nabízí také Bílý kruh bezpečí, který se věnuje obětem násilí a poskytuje právní i psychologickou podporu na telefonu 116 006.

Když jsem se k tomu redditovému příspěvku později vrátil, v komentářích padla docela dobrá odpověď. „Televizi si nechte. A hlavně se rozhodujte za sebe.“ Nenechte se ovládat svými dětmi. Nic jim nedlužíte, stejně jako oni nic nedluží vám. Jste rodina právě proto, abyste si pomáhali, ale ne proto, aby jeden druhému byl pánem.

Zdroje: bkb.cz, elpida.cz, zivot90.cz, ct24.ceskatelevize.cz