Tato děsivá pohádka byla největší průšvih našeho dětství. Kdo ji viděl, má psychické problémy dodnes

Tenhle film není roztomilý večerníček, spíše mrazivá pohádka pro dospělé diváky. Pamatujete? Večer měl být klidný, jenže místo roztomilé pohádky přišel temný zámek, varhany a bytost jak z hororu. Nebylo to jen dojmem. Mnoha citlivějším dětem vzala klid i spánek a dodnes se uvádí, že byla na dětské oči příliš. I proto na ni mnozí vzpomínají s respektem a dodnes se vede spor, jestli do rodinného programu vůbec patří.

Řeč je o filmu Panna a netvor (1978) režiséra Juraje Herze. Oficiálně „pohádka“, ale zároveň horor. Tomu odpovídá i její zařazení ve filmových databázích. Místo barevných kulis přichází tma, šerosvit, úzké chodby a netvor s ptačí maskou. Atmosféru ještě znásobuje varhanní hudba Petra Hapky. Proto tolik lidí říká, že tohle nebyla pohádka pro nejmenší.

Proč nás děsila

Způsob, jakým je příběh natočen, se vymykal standardu. Herz neustupuje temnotě ani napětí, netvor se ukazuje jen v náznacích a zámek působí, jako by měl vlastní život. Není divu, že se o ní i dnes píše jako o „hororové“ pohádce, z níž citlivějším běhá mráz po zádech a rozhodně není pro nejmenší. I proto se v internetových vzpomínkách objevují věty typu „pokazila nám dětství“ nebo „spali jsme se světlem“.

Moment, kdy přestanete dýchat

Základ je známý z Krásky a zvířete. Zchudlý kupec dorazí k tajemnému sídlu, kde utrhne růži a probudí hněv pána zámku, netvora připomínajícího obřího dravého ptáka. Výkupné? Buď se vrátí on, nebo jeho dcera. Právě ona nakonec přichází do zámku, kde zjišťuje, že monstrum možná není takové, jak se zdá. Herzův film ale zůstává syrovější, chladnější, dospělejší.

Krásku hraje Zdena Studenková, V roli Netvora exceluje tanečník Vlastimil Harapes. K tomu připočtěte hlas Václava Vosky a působivou hudbu Petra Hapky a máte kombinaci, která funguje i po desetiletí. Právě hudba s temnými varhanami dodává scénám zlověstný tón, na který se nezapomíná.

Kulisy, které naháněly strach

Důležitou roli hrají místa. Natáčelo se v ateliérech na Barrandově, ale i venku. Třeba v Mnichově Hradišti (zámecká zahrada) a v Jizerských horách u osady Ferdinandov, kde ve filmu hoří kupecké povozy a řeka bere zboží. To všechno přidává na realističnosti i na tíze, která z filmu sálá. Právě kontrast mezi důvěrně známou českou krajinou a temným pohádkovým světem posouvá film z pohádky k hororu.

Herzův dvojboj mezi pohádkou a hororem

Rok 1978 byl pro Juraje Herze zvláštní. Natočil hned dvě temné pohádky: Pannu a netvora a Deváté srdce. Obě spojily žánr pohádky s hororovým cítěním a obě dnes patří ke kultu. Není náhoda, že se o nich mluví jako o unikátech československé kinematografie. Herz tím posunul hranice pohádky a mráz z obou filmů si diváci pamatují dodnes.

Byla to „dětská“ pohádka?

Upřímně? Spíš ne. Způsob, jakým Herz pracuje se strachem, temnem, maskou i zvukem, dělá z filmu kus, který si užijí dospělí a odrostlejší diváci. Ne že by menší děti nesměly, ale kdo to v dětství viděl bez přípravy, ten si často odnesl husí kůži na roky. Jak píšou některé magazíny: rozhodně to není klasika na usínání.

Tak proč „největší průšvih našeho dětství“?

Protože kombinace názvu „pohádka“ a skutečné temnoty mnoho rodičů i dětí zaskočila. Doma se čekala pohoda a přišel gotický horor s láskou až na druhém místě. Tohle spojení je skvělé pro filmové fanoušky, ale pro běžnou rodinnou sobotu to tehdy nebyla zrovna sázka na klidný spánek. A právě tak se rodí legendy. I ty, kvůli kterým někdo roky spí s noční lampičkou.

Panna a netvor zůstává nádherná i děsivá. Je to pohádka, která se nebála být hororem a možná proto na ni nezapomínáme. Pokud chcete znovu zažít mrazení v zádech, pusťte si ji… ale tentokrát raději po setmění a bez malých dětí v obýváku. A jestli patříte k těm, kterým kdysi zkazila večer, zkuste to napravit: dejte jí šanci znovu. S čajem, dekou a lampičkou v záloze.