Tchyně mě 4 roky ignorovala. Až když běžela repríza českého filmu z roku 1985, pochopila jsem proč

Vztah s tchyní bývá často jako chůze po tenkém ledě, stačí jeden špatný krok a už se propadáte. Někdy se můžete snažit sebevíc, ale stejně se zdá, že prostě nejste dost dobří. Přesně takhle jsem se cítila celé čtyři roky, kdy mě tchyně prakticky ignorovala. Až jedna repríza starého českého filmu mi dala do rukou klíč k pochopení celé situace.

Čtyři roky, tolik času jsem strávila snahou získat alespoň základní respekt od matky mého manžela. Jednoduše mě nebrala jako člověka hodného pozornosti. Mluvila na všechny kolem mě, jen ne se mnou. Když jsem něco navrhla, tvářila se, jako by nikdo nic neřekl.

Zkoušela jsem snad všechno, jenže marně. Pořád jsem narážela na ledovou stěnu zdvořilé, ale absolutní lhostejnosti. A manžel mě utěšoval, že si na mě jen maminka potřebuje zvyknout. Po několika letech jsem ale ztratila naději, že se cokoliv změní.

Někdy pomůže oči otevřít vhodně zvolený film

Během upršeného večera jsem přepínala televizní programy, až jsem narazila na film s názvem Tchyně z roku 1985. Chtěla jsem se při něm pobavit, možná si trochu postěžovat, jaké jsou tchyně univerzální zlo napříč desetiletími. Místo toho jsem během prvních minut ztuhla, jak moc podobné naší situaci to bylo.

Sledovala jsem mladou ženu jménem Zdena, kterou krásně zahrála Markéta Fišerová. Žila s manželem, synem a tchyní s tchánem v jednom bytě. Tak nějak vypadala klasická generační domácnost normalizačního Československa.

Její tchyně Marie, kterou ztvárnila Věra Galatíková, byla přesně ten typ ženy, kterou jsem znala až příliš dobře. Celý život obětovala rodině, sloužila manželovi jako služka, mlčela a očekávala totéž od své snachy. Zdena ale byla jiná. Odmítala se nechat ponižovat, chtěla partnerský vztah. Marie její chování vnímala jako osobní zradu. 

Příliš silná vazba na syna

Marie milovala svého syna tak intenzivně, až ztratila schopnost vidět realitu. V jejích očích nebyl schopný udělat cokoliv špatného. Když ho Zdena opustila kvůli jeho despotickému chování, Marie obviňovala pouze ji. Syn byl oběť, snacha zloděj jejího štěstí.

Vlastimil Brodský jako její manžel skvěle zahrál tyrana, před kterým Marie celý život couvala. Přesto považovala svůj model manželství za jediný správný. Když viděla, že Zdena tohle odmítá, cítila se uražená, jako by snad mladá žena zpochybňovala smysl celého jejího života.

Co jsem díky filmu pochopila?

Při sledování filmu mi postupně docházelo, že moje tchyně není tak úplně záporná postava. Vyrůstala v generaci, kdy měla být žena obětavá a vzorně stát po boku manžela. Vzdala se kariéry, vlastních snů a podřídila se manželovi. 

A pak přijdu já, s vysokou školou, s prací, kterou miluju a rovnocenným vztahem k jejímu synovi. Zřejmě si to převzala jako určitý výsměch, že se ji vysmívám, že to, čím se celý život řídila, byla chyba.

Přestala jsem bojovat i se snažit zalíbit

Po zhlédnutí filmu jsem přestala bojovat o její přízeň, o její souhlas, o odsouhlasení, že jsem dost dobrá. Odborníci na vztahy radí nastavit hranice hned od začátku. Já jsem je sice nastavovala čtyři roky, ale nikdy není pozdě říct si, že tohle je moje rodina, můj domov, můj život. A pokud tě to neuráží, můžeš být jeho součástí. Pokud ano, můžeš kdykoliv odejít.

Znám příběhy, kdy se vztah snachy a tchyně vyvinul v opravdové přátelství. U nás se to nikdy nenastane. Ale nemusí, naučila jsem se, že ne každý vztah musí být vřelý. Někdy stačí vzájemná tolerance založená na jasných pravidlech.

Paradoxně právě od chvíle, kdy jsem přestala dělat vše pro její spokojenost, jsem získala kousek jejího respektu. Když jsem začala říkat NE bez pocitu viny, když jsem přestala omlouvat své životní volby, něco se v ní pravděpodobně pohnulo.

Podobně jako Marie ve filmu nakonec pochopila, že Zdena není démon, i moje tchyně zjistila, že nejsem nepřítel. Jsem zkrátka jiná. 

Zdroje: zadnyspeky.cz, csfd.cz, prozeny.cz