Dnes by se mu všichni smáli. Tehdy po něm toužil každý československý obývák

Mít ho doma bylo za socialismu jako mít Rolls-Royce zaparkovaný před panelákem. Znamenalo to úspěch, vkus a naznačovalo, že máte dobré konexe. Dnes to znamená maximálně to, že jste zdědili něco po babičce a nevíte, kam s tím. 

Osmdesátá léta znamenala pro spoustu československých rodin velký moment. Dostali přidělený byt v nové panelákové výstavbě, standardní třípokoj, a teď museli vyřešit první důležitou věc, tedy jak osvítit obývací pokoj, aby vypadal reprezentativně.

Potřebovali kus, který okamžitě ukáže návštěvě, že tady žijí slušní lidé s vkusem a penězi. Co tohle všechno dokazovalo? Křišťálový lustr, ideálně pořádný kousek s ověsy, mosaznou konstrukcí a desítkami broušených křišťálových prvků, které se třpytí na světle.

Sehnat ho nebyla hračka. Buď jste znali správné lidi, nebo jste čekali půl roku. Případně jste byli šťastlivci a někdo z rodiny vám ho předal jako vzácný dar. Protože přesně takto se na něj tenkrát nahlíželo. Jako na kousek, který přečká generace a časem získá na ceně.

Česká kvalita známá po celém světě

České křišťálové lustry měly ve světě skutečně dobrou pověst. Začátkem sedmnáctého století se umění jejich výroby dostalo z Benátek přes Francii až k nám. Kamenický Šenov a okolní oblasti se postupně staly centrem tohoto řemesla.

Začátkem osmnáctého století získal místní brusič Josef Palme právo vyrábět tyto luxusní kousky a zaměřil se výhradně na ně. Jeho rodina a další řemeslníci si v regionu postupně vybudovali pověst, která přesáhla hranice. Lustry z českých dílen putovaly do francouzských, ruských i rakouských paláců.

Když byla v roce 1743 korunována Marie Terezie, ceremonie probíhala pod lustrem vyrobeným právě českýma rukama. Broušené sklo z českých zemí představovalo kvalitu po celém světě. Mít doma takový lustr tak chtěl téměř každý. 

Obývák byl reprezentativním prostorem

Za normalizace obývák nesloužil tomu, čemu slouží dnes. Nebylo to místo na odpočinek a volný čas. Byl to prostor, který musel hostům předvést to nejlepší, co rodina má, že je NĚKDO. A křišťálový lustr byl třešničkou na dortu tohoto prostoru. Visel uprostřed místnosti, kde rozbíjel světlo do stovek drobných odlesků. 

Když přišla návštěva a rozsvítilo se takové svítidlo, všichni věděli, že jsou u lidí, kterým se v životě daří, tedy minimálně materiálně. Samozřejmě existovaly i levné napodobeniny. Ale ty byly horší, než nemít nic. 

Pravý křišťál ale reprezentoval něco většího než peníze. Byl to symbol toho, že vaše rodina něco znamená. Prarodiče ho získali s námahou, rodiče ho převzali s úctou a vy jste ho měli jednou dostat také. Celých těch padesát let visel na stejném místě, třpytil se a ukazoval světu: my jsme tady, my máme něco za sebou.

Západ přinesl nové trendy

Pak přišel listopad 1989 a postupně se začal měnit celý svět. Nejen politicky, ale i v představách o tom, jak by měl vypadat domov. Devadesátá léta k nám přinesla západní trendy. A mezi nimi koncept naprosto protichůdný křišťálovému lustru, kterým je minimalismus.

Najednou bylo moderní mít doma prostor bez zbytečných věcí, kterému dominují čisté geometrické tvary a neutrální barvy. Dekorativní prvky se omezily na naprosté minimum a masivní lustr s křišťálovými přívěsky uprostřed pokoje začal působit jako exponát z doby dávno minulé.

Lidé začali renovovat panelákové byty a zbavovat se starých kusů, které už nesloužily. Křišťálové lustry začaly mizet do sklepů, putovat na chalupy nebo končily v antikvariátech.

Éra plastových experimentů

V devadesátých letech a na začátku nového tisíciletí zažily svůj podivný rozkvět plastové lustry napodobující křišťál. Často byly v neonových odstínech, někdy tvarované jako housle, mašle nebo dokonce rakety. Dnes na tyto výtvory koukáme s pobaveným úsměvem. 

Zdroje: realsimple.com, kampocesku.cz, novinky.cz