Tenhle český film není pro každého. Zbožňují ho pouze lidé s IQ vyšším než 125, ostatním připadá otřesný

Máte rádi filmy, u kterých musíte přemýšlet? Nebo preferujete jednoduché vyprávění? Od odpovědi na tuto otázku se odvíjí, jestli budete milovat, nebo nenávidět jeden český snímek z roku 2014. Získal sice prestižní ocenění, ale zároveň dokáže diváky tak rozčarovat, že píšou negativní recenze.

Některá hodnocení snímku na ČSFD udělila jednu hvězdičku, jiná pro změnu pět. Jedni ho chválí jako „intelektuální a nemainstreamový pohled“, druzí ho shazují jako „zmatený a nekoncepční“.

Režisér Miroslav Janek, který už dříve dokončoval Občana Havla po zesnulém Pavlu Kouteckém, tentokrát vsadil na hodně riskantní kartu. Namísto toho, aby divákovi pěkně všechno vysvětlil, ho nechává tápat mezi archivními záběry, čtenými texty a vzpomínkami různých lidí. Výsledkem je osmdesát sedm minut filmu, který buď milujete, nebo jej po chvilce vypnete.

„Formálne skvele pripravené, no stále len domáce video,“ píše jeden uživatel na ČSFD. Technicky je snímek sice na slušné úrovni, ale působí spíše jako rodinná kronika, ne jako profesionální dokument.

Dokument připomínající uměleckou instalaci

Hlavní linii filmu tvoří životopisná data, která čte neteř Olgy Havlové, doplněná o estébácká hlášení ze svazku ministerstva vnitra číslo 23898 s krycím jménem „Olina“. Suché úřední texty se střídají s intimními snímky z rodinných oslav a setkání intelektuální elity osmdesátých let.

„Nedá se to posoudit podle běžných měřítek dokumentu,“ říká jeden z kritiků. A má pravdu, buď to berete jako experiment, nebo jako propadák.

Příběh dívky ze Žižkova, která se dostala na Hrad

Kdyby někdo v roce 1933 řekl rodičům Olgy Šplíchalové, že jejich dcera bude jednou první dámou, asi by se mu vysmáli. Vždyť se narodila na Žižkově do obyčejné dělnické rodiny. Už v šestnácti letech jí osud ukázal, jak krutý dokáže být. Při práci v Baťově továrně si poranila ruku a přišla o čtyři prsty.

Poraněnou ruku si pak po celý život schovávala pod rukavicemi nebo šátky. Práci střídala podle toho, co zrovna sehnala. Opravovala punčochy, pracovala ve skladě a nakonec uváděla v Divadle Na zábradlí. Tam se také potkávala s Václavem Havlem, kterého poznala už v roce 1956. K oltáři šli ale až po osmi letech. 

Potřebná znalost české historie

Film počítá s tím, že divák zná českou historii jako svoje boty. Janek nevysvětluje, kdo je kdo, neříká, co byla normalizace nebo jak fungovala Státní bezpečnost. Zkrátka a jednoduše předpokládá, že si každý z nás živě pamatuje osmdesátá léta.

Pro vzdělanější publikum je to super, nemusí poslouchat základní lekce z dějepisu. Dozvědí se detaily, o kterých se běžně nemluví, a vidí archivní materiály, které jinde nenajdou. Ale běžný divák je z toho zmatený. „Začátek na mě působil zmateně, bohužel autor v podobném způsobu videa pokračoval dál,“ stěžuje si jeden recenzent. 

Porota snímek ocenila 

Navzdory všem výtkám dostal snímek „Olga“ v roce 2015 Českého lva za nejlepší dokument. Porota ocenila hlavně odvahu zkusit něco jiného než obvyklé životopisné filmy. Premiéru měl na festivalu Jeden svět 2014, v kině Aero pak bylo velké představení s koncertem Plastic People of the Universe. Celá akce měla být oslavou undergroundu, který Olga Havlová podporovala.

Režisér už při dokončování Občana Havla ukázal, že má rád nekonvenční přístupy. Oba filmy spojuje láska k archivním materiálům a nechuť k tradičnímu vyprávění. S Olgou Havlovou se ale Janek nikdy osobně nesetkal, takže musel spoléhat jen na vzpomínky jiných lidí a dostupné záznamy. 

Výsledek je spíš jako procházka muzeem než jako setkání s živou osobou. Oceníte to, pokud máte rádi experimenty, ale pokud chcete poznat Olgu Havlovou jako člověka, možná budete zklamaní.

Zdroje: csfd.cz, cs.wikipedia.org, filmovyprehled.cz