Tenhle film jsme jako děti nenáviděli a křičeli u něj hrůzou. Nutili nás na něj koukat učitelé i rodiče. Dodnes nevíme proč

Rodiče i učitelé ho brali jako povinnou dávku dějepisu v televizi, jenže pro děti to byla zkouška nervů. Dvě hodiny výbuchů, křiku a ohně místo klidného večera u televize. Místo bezpečné historie přišla krutá lekce, která mnohým zůstala v hlavě ještě roky. Zatímco dospělí mluvili o vlastenectví a dějinách, pro menší diváky to byla spíš zkouška odvahy.

Žádná úleva, žádná pohádka před spaním. Z obrazovky šly tvrdé scény, zakrvácené uniformy, oheň a křik. Škola i rodiče tomu říkali výchovný film, ale dětská hlava si z něj odnesla hlavně strach a otázku, proč to vůbec musíme vidět. Teprve s odstupem člověk chápe, že šlo o velkofilm natočený i proto, aby vyprávěl dějiny „správným“ hlasem. Tím filmem je Sokolovo (1974).

O čem film vypráví

Snímek vznikl v normalizačních sedmdesátých letech jako prostřední díl válečné trilogie (po Dnech zrady a před Osvobozením Prahy). Vypráví o zrodu 1. československého praporu v SSSR, o jeho výcviku a nasazení na východní frontě. Vrcholí u bitvy u ukrajinské vesnice Sokolovo v březnu 1943, která se stala symbolem hrdinství i obětí.

Bitva, která se proměnila v mýtus

U Sokolova padl nadporučík Otakar Jaroš a stal se prvním cizincem, který obdržel titul Hrdina Sovětského svazu. Příběh jeho statečnosti se stal součástí oficiální paměti. Film tenhle mýtus přebírá a násobí – velkými obrazy, davovými scénami, pečlivou rekonstrukcí i okázalostí, která se do dětské hlavy vrývá hůř než data z učebnice.

Velkofilm podle pravidel doby

Režijně působí jako monument. Je v něm masa komparsu, spousta techniky, silné zázemí a pečlivá dobová výprava. Ideově odpovídá době svého vzniku a zdůrazňuje tehdy vyzdvihované hrdiny, spojence a výklad dějin. Pravda se tu nevytrácí, ale je jen částečná a vyprávěná jedním směrem. Proto se o něm často mluví jako o jednom z nejideologičtějších a nejmanipulativnějších děl, která se v televizi dětem pouštěla s dobrým úmyslem, ale sporným efektem.

Jak se z něj stala televizní stálice

V sedmdesátých a osmdesátých letech se z něj stala programová jistota televizního vysílání. Běžel při výročních dnech, v tematických cyklech o válce a často se promítal i ve školách v rámci besed o historii. Zpětně je vidět, že účel byl dvojí. Připomenout hrdinství a zároveň posílit oficiální výklad. Dětský divák ale vnímal jiné věci. Oheň, křik, umírání, nekonečné záběry zákopů. Když se film opakoval, opakovalo se i mrazení v zádech.

Hudba, která nese film

Silnou stopu zanechala i hudba Zdeňka Lišky. Varovné trubky, temné chorály a úderné rytmy. V kombinaci s duněním děl a skřípěním pásů tanků působí zvuková stopa jako samostatný nástroj strachu. Mnozí si dodnes vybaví hudební motivy dřív než konkrétní scény. Právě díky nim atmosféra houstne i v tichých pasážích.

Pro děti kruté, pro dospělé výchovné

Pro dospělé fungoval jako potvrzení známého příběhu se silnými emocemi a pocitem hrdosti. Na děti ale působila především konkrétnost obrazů. Oheň, krev, křik a dlouhé pasáže bez úlevy. Z dnešního pohledu by snímek patrně nesl jasné upozornění na drastické scény a věkové doporučení. Rozdílná očekávání vysvětlují, proč jedni mluví o silném zážitku a druzí o nočních můrách. Dohromady z toho vznikla pověst filmu, který je dobře natočený, ale pro malé diváky nevhodný.

Jak se na Sokolovo dívat dnes

Jako na dokument doby. Zajímá-li vás filmová historie, uvidíte precizní práci štábu i to, jak sedmdesátá léta formovala obraz dějin podle tehdejšího oficiálního výkladu. Chcete-li pochopit bitvu samotnou, je fér sáhnout i po historických textech mimo film. A pokud by to měly vidět děti, pak raději až s komentářem dospělých. A hlavně s vědomím, že nejde o neutrální vyprávění.

Jak to vysvětlit dětem dnes

Pokud na film narazíte s dětmi, řekněte nahlas, že je starý a mluví jazykem své doby. Ukažte na příkladech, kde vyprávění zjednodušuje nebo hrdinství přibarvuje, a přidejte druhý pohled: mapu, pár odstavců z knihy, stručný kontext. Z promítání se tak stane debata, a ne noční můra.

Co si z toho vzít

Ne každý „vlastivědný“ film je pro malé diváky. Sokolovo formovalo generace. Někdy strachem, jindy pýchou. Dnes v něm uvidíme špičkové řemeslo i jasné ideové zadání. Až příště budeme pouštět dětem historii, zeptejme se nejdřív, jakým hlasem ten film mluví. A jestli je to hlas, který chceme, aby slyšely. Je fér přidat i druhý hlas. Ten, který vysvětluje, proč a jak takové filmy vznikaly.

Zdroje: filmovyprehled.cz, vhu.cz, nfa.cz