Tenhle film se za socialismu vymykal normálu. Kdo ho tehdy viděl, tomu za 10 minut klepala na dveře StB

Natočen byl již v roce 1970. Přesto tento úspěšný filmový snímek oficiálně světlo světa spatřil až po pádu komunismu. Jeho přímé kritizování a detailní popis reálných situací se zkrátka tehdejšímu režimu nehodily do krámu. 

Komunistický režim patřil v době socialistického Československa k jednomu z nejtvrdších. Své o tom věděli i tvůrci filmů. Filmová cenzura byla v době komunismu propracovaná do nejmenšího detailu. Vše, co bylo natočeno, muselo projít přísnou kontrolou. Žádná replika nesměla jít proti tehdejšímu režimu. Stejně tak museli být politicky korektní i samotní herečtí představitelé a filmoví tvůrci. Hlavní ani vedlejší roli si nemohl zahrát ten, kdo byl veřejným nepřítelem republiky. Své o tom věděli i představitelé dnes již známého filmového dramatu z minulého století. 

Z některých filmů se na dlouhá léta staly trezorové snímky

Film, o kterém je řeč, byl natočen již v roce 1970. Na veřejnost se ale právě kvůli cenzuře oficiálně dostal až po pádu komunismu. Přísná kontrola však neznamenala, že se film nedostal alespoň k určitým skupinám lidí. Ty však při jeho sledování riskovaly minimálně zatčení a vyslýchání. Čím se tento film tolik provinil?

Filmový snímek Ucho natočený v roce 1970 Karlem Kachyňou se nebál otevřeně popisovat reálné situace socialistického režimu. Jeho hlavní zápletka je postavena na odposlouchávání. To v minulosti patřilo mezi běžnou praktiku Státní bezpečnosti. Ve filmu se také několikrát objevily narážky na státní příslušníky. V jedné z replik například nepřímo zaznělo, že prezident Gottwald pije alkohol z láhve. Zatímco dnes bychom se nad takovou hláškou pobavili, v tehdejším režimu byla naprosto nepředstavitelná. 

Filmu problémy přinesl i scenárista Jan Procházka 

To, že snímek nebyl cenzurou vzat na milost, podtrhl i autor scénáře. Jan Procházka byl kvůli odmítání sovětské okupace a také politické angažovanosti během Pražského jara jedním z těch, kdo na seznamu bojovníků proti režimu visel hodně vysoko. I kdyby film nijak proti režimu nevystupoval, už jen jméno Jana Procházky znamenalo, že film se veřejně vysílat nebude. 

Odvážlivci jej sledovali za zataženými závěsy 

Zatímco oficiálně byl film uschován a režimem zakázán, k mnoha lidem se dostal neformální cestou. Ta však byla velmi riskantní. Diváci sice při sledování v domácích podmínkách při zatažených závěsech cítili napětí, zároveň se ale někteří z nich doslova klepali strachy. Mnoho takových lidí bylo sledováno nebo odposloucháváno. V případě, že StB zjistilo, že je takový film promítán nebo ilegálně rozšiřován, hrozil obrovský postih. Většina občanů Československa tak tento snímek viděla až po pádu komunismu.

Z příběhu běhá mráz po zádech i dnes 

Film Ucho se stal kultovním snímkem,  ze kterého jde dodnes mráz po zádech. Autentické situace a skvělé herecké výkony Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého daly vzniknout snímku, který vykresluje skutečný strach a paranoiu lidí z tehdejšího režimu. 

Zdroje: Csfd.cz, Wave.rozhlas.cz, Kultura21.cz