Tenhle seriál ovládl Netflix, ale pochopí ho jen lidé s vysokým IQ. Pokud mu nerozumíte, v pořádku. I Einstein by u něj tápal

Kdy se stane seriál fenoménem? Když ovládne sociální sítě. Diskuse, memy, analýzy… A za tím vším stále častěji i nevyslovené varování: pokud nemáš dostatečně vysoké IQ, nejspíše ztratíš nit. Seriálů, které se pyšní tím, že jsou „příliš složité“, je stále víc – a některé z nich opravdu dokážou připravit perné chvilky i ostříleným divákům.

Ale co se tím vlastně myslí, že seriál je jen pro „elitu s vysokým IQ“? A platí to vlastně doopravdy?

Složitý děj / nelineární časová linie

Seriál, který přeskakuje v čase, retrospektivně se vrací, míchá paralelní příběhy nebo má spoustu postav s propletenými osudy, vyvolává pocit, že divák musí zapojit mozek více než u „jednoduchého“ dramatického příběhu.

Skryté vrstvy, metafory, filosofie

Pokud se dílo neomezí pouze na „povrch“ (krimi případ, romantiku či akční momenty), ale nese i skryté významy (symboly, odkazy, filozofické otázky), může vzbuzovat dojem (či dokonce vyvolávat obavy), že divák bez určité duševní vybavenosti nezvládne chápat vše.

Velké množství detailů, které dávají smysl až zpětně

U některých seriálů jsou detaily podány jasně, přímo a divák se k nim nemusí vracet. U těch složitějších se naopak objevují nenápadné náznaky a stopy, které se propojují postupně, nebo dokonce až na konci celé řady. Pokud si divák nevšímá drobností, nedělá si poznámky nebo nesleduje fanouškovské teorie, jen těžko složí všechny dílky dohromady.

Komplexní témata vs. očekávání mainstreamu

Máme na mysli témata jako multiverzum, filozofie identity, kvantová fyzika, etická dilemata, politika, dystopická budoucnost a podobně: pokud nejsou „jednoduše podaná“, může vznikat dojem, že jsou přístupná jen těm, kdo jsou schopni myslet abstraktně čili „mají vyšší IQ“.

Proč je to s tím „vyšším IQ“ možná jinak

Kritikové mají vůči tomuto označení několik výhrad:

• IQ ≠ zájem / kulturní gramotnost: Vyšší IQ neznamená automaticky, že člověk bude chápat všechny kulturní odkazy, historické nuance, metafory či filosofické vrstvy. To spíš souvisí s estetickým cítěním, čtením, zkušenostmi.
• Frustrace jako součást zážitku: Některé nesrovnalosti nebo nejasnosti jsou záměrné; seriál chce, aby divák spekuloval, aby byl aktivní. Pokud se nechá pasivně unášet, může být vlastně méně spokojen.
• Nerovný přístup k informacím: Divák, který je zvyklý analyzovat, diskutovat, hledat teorie online, má výhodu. To není otázka „vyššího IQ“, ale jiných aspektů (s osobnostním nastavením v čele).
• Marketing i exkluzivita: Informace o nutnosti „mít vysoké IQ“ může být marketingovým trikem, ale i způsobem, jak vytvořit pocit exkluzivity (zážitek „jen pro vyvolené”). Což může spoustu lidí odradit, možná zbytečně.

Příklad z praxe: test intelektu, nebo trpělivosti?

Když se v roce 2017 objevila na Netflixu první řada německého seriálu Dark (režie Baran bo Odar), nikdo netušil, že se z něj stane globální fenomén. Příběh odehrávající se ve fiktivním městečku Winden začíná jako zdánlivě běžná detektivka: zmizí dítě. Jenže už během prvních epizod se z „whodunit“ stává mnohovrstevnatá hádanka plná časových paradoxů a cest napříč generacemi na pozadí spletité rodinné historie.

Kritici i fanoušci se shodují, že pochopit Dark v plné šíři je téměř nemožné bez sestavení rodokmenu všech postav nebo detailních příběhových schémat. Internet tak zaplavily fanouškovské diagramy, pokusy o vysvětlení časových smyček i nespočet teorií, které samy o sobě vytvářejí zvláštní kulturní subžánr.

Ale aby nedošlo k mýlce. Diváci, kteří se „spokojí“ s atmosférou a základní linií příběhu, si seriál rozhodně užijí také. Ovšem ti, kteří hledají a snaží se pochopit všechny souvislosti, mohou mít intenzivnější, hlubší zážitek. Jako by skládali nekonečné puzzle. Právě proto se o Dark začalo mluvit jako o seriálu, který „dokáže pochopit jen elita“.

Ve skutečnosti se však ukazuje, že spíše než o IQ jde o ochotu ponořit se do detailů, trpělivě, pozorně a třeba i opakovaně sledovat a nechat se bytostně vtáhnout do logiky složitého, pečlivě vystavěného světa.

Pro koho to je a jak si to užít

• Kdo má rád, když mu relaxace „dává práci“ (je potřeba při ní přemýšlet, řešit hádanky, spojovat detaily), seriál ho patrně naprosto pohltí.
• Pokud člověk preferuje jednodušší sledovací styl, pohodu s jasnou dějovou linkou, může být „vypnutí mozku“ při sledování výhodou.
• Dobrou strategií „pro náročné“ je dělat si při sledování poznámky, diskutovat a číst teorie na online fórech či procházet recenze s analýzami fanoušků.

Seriály, které boří internet, často zaujmou tím, že nás nutí přemýšlet, hádat, zpochybňovat: to všechno jsou znaky, že divák není pasivní. „Elita s vysokým IQ“ možná pochopí víc vrstev najednou, což ale neznamená, že ostatní zůstanou mimo. Seriál může nabídnout i momenty, které zapůsobí (i) bez hlubokého rozboru: atmosféru, estetiku, jednotlivé situace, postavy, základní příběhovou linku.

A hlavně si řekněme na rovinu: rozumět všemu opravdu není povinnost ani nutnost. „IQ seriál“ si můžeme naplno užít i „pouhým“ empatickým vnořením se do jeho „složitého“ světa.