Tenhle zvyk přežil jen v Česku. Ve světě se mu smějí, ale u nás ho stále bereme vážně

Jsou zvyky, které se s generacemi předávají naprosto přirozeně. Zvyky, které na první pohled vypadají obyčejně, ale nesou v sobě hluboký otisk historie a často i jistou dávku kontroverze. Některé přežijí díky své kráse, jiné zase kvůli síle tradice, která odolá času i společenským změnám. 

Jeden takový zvyk se v české kotlině drží dodnes – ačkoliv jinde ve světě byste s ním těžko obstáli. Pro nás je to kulturní samozřejmost, pro cizince ale často záhada hraničící s kulturním šokem. A právě tenhle zvyk se každoročně vrací v plné síle, proutěný, barevný a často i hlasitý. 

Kořeny až ve středověku 

Pomlázka je tradice starší než Karlův most. Zmínky o tomto zvyku sahají až do 14. století a původně šlo o pohanský rituál obnovy života a síly. Vrbové proutky – spletené do copu a ozdobené barevnými stuhami – měly přenášet sílu jara a mládí na ženy. A stejně jako když jdete na jaře na procházku a často se nevyhnete žahnutí kopřivou, pomlázka s typickým švihem – která se odehrává právě o Velikonocích – připomene, že staré tradice umí být i trochu bolestivé. Dnes se symbolika částečně vytratila, ale tradice zůstává. Dokonce i ve městech, kde byste ji čekali méně. Ačkoliv se v některých rodinách změnila ve formální gesto, na venkově se stále drží v plné síle. 

Cizinci často kroutí hlavou 

Představte si, že jste turistka v Praze – je Velikonoční pondělí, ulice jsou klidné, ale zpoza rohu se najednou ozývá smích, zpěv – a před vámi se objeví skupinka kluků s pomlázkami v ruce. Pro ně jde o běžný velikonoční rituál, pro vás o nečekanou kulturní zkušenost. Zatímco v Česku je pomlázka stále vnímána jako folklórní tradice, zahraniční návštěvníci ji často označují za zvláštní, nebo dokonce šokující.

Na některých britských a amerických serverech se objevují články, které pomlázku komentují s mírnou ironií nebo nepochopením. A není divu – pro někoho může být tato tradice roztomilá, pro jiného zneklidňující. V některých průzkumech se navíc ukazuje, že i část českých žen pociťuje během pomlázky nepohodlí či rozpačitost. Přesto si tento rituál drží své místo v kalendáři a málokterá vesnická slavnost se bez něj obejde. 

Zvyk, který jinde nepřežil 

Pomlázka se udržela prakticky jen v Česku a na Slovensku. Zatímco západní Evropa se soustředí spíše na malovaná vajíčka, čokoládové zajíce nebo velikonoční beránky, u nás přetrvává zvyk, který v mnoha ohledech vyčnívá. „Šlehání pro krásu a zdraví“ nebo aby žena „neuschla“ je sice prezentováno jako veselý rituál jara a mládí, ale ne každý ho tak vnímá.

Ačkoli má pomlázka i své romantické či symbolické varianty – například přípravu ručně malovaných kraslic nebo barevných stuh – ve světovém kontextu často působí archaicky a pro některé i znepokojivě. Zatímco my ji chápeme jako kulturní dědictví, pro cizince může být vnímána jako podivná forma násilí. Na některých zahraničních serverech se objevují komentáře, které tuto tradici označují za „převlečenou facku“ nebo nepříjemnou připomínku starých časů, kdy bylo běžné trestat ženy pod záminkou folklóru.

I část české společnosti – zejména žen – začíná otevřeně mluvit o tom, že pomlázka není každému příjemná, a že místo veselí někdy přináší stud, bolest nebo rozpaky. Přesto si tento zvyk drží své místo. Pro mnohé je to nedílná součást Velikonoc, připomínka dětství a rodinných setkání. 

Co možná (ne)víte? 

Pomlázka se nejčastěji plete ze šesti, osmi nebo dvanácti vrbových proutků, které se splétají do pevného a pružného copu. Na jeho konci obvykle visí barevné stuhy – každá od jiné dívky, která tak symbolicky přispívá ke slavnostnímu vzhledu pomlázky. Zatímco dříve se koledníci mohli těšit hlavně na malovaná vajíčka, dnes bývá častější sladká odměna nebo symbolický panáček domácí slivovice. V některých oblastech se navíc traduje tzv. „odveta“ – dívky si berou spravedlnost do vlastních rukou a polévají chlapce vodou. Tento veselý a trochu škádlivý zvyk přináší do jarního období dávku hravosti a společenského kontaktu, který v moderní době mnohdy chybí.