Tohle byl největší blb z dob komunismu: Měl IQ houpacího koně, ale Češi by za něj dodnes dali ruku do ohně

Některým lidem, jak se říká, jednoduše nebylo shůry dáno. Svou nedostatečnou kompetenci a až příliš skrytý talent si pak mnohdy kompenzují servilním podlézáním a využíváním jiných. Podobně tomu bylo v případě tohoto muže, který se i přes nedostatek svých kvalit zapsal do pamětí nás všech jako naprostá legenda, na kterou vzpomínáme dodnes.

Někteří lidé se do historie zapíšou díky svému talentu, ambicím a schopnostem, kterými všem vytřou zrak. V případě jiných se jedná o proces zcela opačný, kdy se do našich vzpomínek zapíší skrze svoji až komickou neschopnost, kterou se mnohdy snaží více či méně úspěšně skrývat. Perfektním příkladem je ambiciózní, leč jednoduchý pracovník výstupní kontroly, jehož jméno se na dlouhou dobu stalo synonymem pro legrační nekompetenci.

Věční studenti aneb podejte mi pero

Snímek Marečku, podejte mi pero! je dnes již nesmrtelnou klasikou, kterou si s radostí připomínáme znovu a znovu. Film z pera geniálního dua Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák vešel do československých kin v roce 1976, ale na našich obrazovkách se s železnou pravidelností objevuje dodnes.

Snímek sleduje osudy dospělých mužů i žen, které se kvůli rozšíření svých nejen pracovních možností stanou studenty večerní průmyslové školy. Snímek je známý Smoljakovým typickým humorem, který je laskavý, všední a spočívá v našroubování zdánlivě nemožného na možné.

Film sleduje postavu Jiřího Kroupy, který je kvůli eventuálnímu povýšení ve svém zaměstnání okolnostmi a svými přáteli dotlačen ke studiu. Jeho vlastní syn na tutéž školu dochází přes den a postupně se ukazuje, že má lepší prospěch než tatínek. Postava, která si však všechny získala, nebyla hlavní, nýbrž vedlejší a šlo o snaživého šprta Viktora Hujera.

Servilní šplhoun, který se vryl do našich srdcí

Postavu Viktora Hujera ve snímku Marečku, podejte mi pero! naprosto dokonale ztvárnil Václav Lohnický. Hujer byl napsán jako ambiciózní, podlézavý a snaživý student, který je noční můrou všech soudných učitelů. Za až teatrální servilitu schovával Hujer nedostatek svých vlastních kompetencí, které proti němu neváhali jeho spolužáci využít.

Postava Viktora Hujera se zapsala do našich srdcí svými nesmrtelnými hláškami, jako jsou dodnes legendární „švestičky ze zahrádky“ a celá řada dalších frází. Právě jeho nedostatečný intelekt byl ve filmu zdrojem situací, kdy mu ostatní spolužáci často nakukali něco, čím se nevědomky ztrapnil.

Viktor Hujer je snad nejvíce pamětihodnou postavou Václava Lohniského. Postava je to sice pouze vedlejší, ale přes to všechno dokázala dokonale ukrást naši pozornost vždy, když se zrovna objevila na obrazovce. Už jen skutečnost, že Hujer a jeho hlášky jsou často tím, co si diváci z filmu pamatují, svědčí o hereckém géniovi tohoto oblíbeného komika.

Za celý život měl jen jednu hlavní roli

Václav Lohniský byl velmi oblíbený herec a to i přes tu skutečnost, že za celý svůj život měl možnost ztvárnit pouze jednu hlavní roli. Tu ztvárnil ve slovenském snímku 322 z roku 1969, kde vykreslil postavu psychologicky komplikovaného muže, kterému náhlá diagnóza zcela změní pohled na život.

Lohniský v jiných snímcích zastával funkci podpůrnou, což ale neubralo jeho herecké genialitě. Jeho vedlejší postavy tak vešly ve známost jako jedny ze stěžejních prvků snímků, ve kterých se objevoval. Dodnes tak kromě Viktora Hujera vzpomínáme například na doktora Chocholouška z Jáchyme, hoď ho do stroje či Smrťáka ze snímku Dařbuján a Pandrhola.

Václav Lohniský nás bohužel opustil předčasně a to během natáčení snímku Krakonoš a lyžníci. Tragická událost přišla v roce 1980, když Lohniský dostal natolik fatální infarkt, že mu již na místě nebylo pomoci. Tuzemská kinematografie tak přišla o krále vedlejších postav, který dokázal každý snímek posunout o úroveň výš.

zdroje: blesk.cz, csfd.cz, fdb.cz