Tohle byla největší blbka Československa. Z jejího projevu bolely uši, ale všichni jsme ji zbožňovali

Mladičká dívka z Prahy se dostala k životní roli úplnou náhodou, původně neuspěla na castingu pro jiný film. Větší díru do světa udělala až v přestrojení za venkovskou „blbku“. Ačkoliv se na filmu podepsala cenzura a nemá zrovna nejlepší divácké ohlasy, jedná se o jedno z našich nejznámějších děl.  

Film vidělo přes dva miliony diváků a dodnes ho televize reprízuje. Proč tahle prostá vesničanka dokázala okouzlit celý národ?

Když do kin přišla česká „Pretty Woman“

V září 1984 do kin vtrhla dvaadvacetiletá dívka z jihočeské vesnice, která pracuje v kravíně a chodí s instalatérem. Přitom nebyla nijak výjimečně krásná ani inteligentní. Spíš naopak, když něco řekla, často to znělo dost hloupě. Diváky si však získala tím, že když se něco rozhodla udělat, udělala to. Když měla strach, ukázala ho. A když milovala, milovala ze všech sil.

Za touto nezapomenutelnou postavou stála tehdy šestnáctiletá Veronika Kánská. Do filmu se dostala prakticky náhodou. Původně se ucházela o úplně jinou roli v jiném Troškově snímku a nepochodila. Režisér si ji ale zapamatoval. A když dva roky nato hledal představitelku venkovské dívky, vzpomněl si na mladou uchazečku, která ho tehdy zaujala. Kánská nebyla herečka. Byla to obyčejná a pohledná dívka z Prahy, která se chtěla dostat k filmu. A právě tahle nezkušenost jí perfektně sedla.

Natáčení za pakatel

Vznik filmu připomínal spíš studentský projekt než profesionální natáčení. Troška dostal od vedení Barrandova jasný vzkaz: „Co si seženete, to budete mít.“ Místo obvyklého štábu čtyřiceti lidí si mohl vzít jen patnáct. Maskérna byla v požární zbrojnici a vodu nosili ve vědrech. 

V Hošticích u Volyně, kde se natáčelo, vystupovala jako kompars skoro celá vesnice. Babičky, které znaly režiséra od malička, ochotně hrály samy sebe za 140 korun denně. Helena Růžičková ve filmu figurovala jako ustaraná matka a Stanislav Tříska jako její muž.

Film zkrátili o deset minut

Původní verze filmu byla o deset minut delší. Tehdejší cenzura si ale vyžádala své, vystřihla všechny narážky na politiku a náboženství. Zmizely scény, kde se hovořilo o tom, že student Šimon je špión, a omezil se význam faráře. Přesto film přežil a dokázal mnohé diváky oslovit. 

Odborná veřejnost byla z filmu značně rozpolcená. Jedni Troškovi vytýkali přehnaně karikaturní humor a příliš jednoduchý pohled na svět. „Vesnice je podle něj místo, kde se banda buranů mlátí a pomlouvá,“ napsal jeden z kritiků. Jiní naopak oceňovali schopnost zachytit přirozenou atmosféru venkova. A diváci? Ti většinou film milovali od první projekce. Za první tři roky si ho přišlo prohlédnout přes dva miliony lidí.

Hoštice ovládly československá kina

„Slunce, seno, jahody“ se stalo jedním z nejnavštěvovanějších filmů osmdesátých let. A to přesto, že Troška natáčel s minimálním rozpočtem a patnáctičlenným štábem v požární zbrojnici. Nikdo nečekal, že by taková „domácí výroba“ mohla konkurovat velkým filmům z Barrandova. Hlavní hrdinka ale diváky jednoduše dostala. Babičky v ní viděly vnučku, mladé holky kamarádku a muži typ ženy, kterou by si nejraději vzali. 

Po úspěchu prvního dílu hrála Kánská ještě v dalších dvou pokračováních. Následně se zkusila dostat na DAMU, jenže na hereckou fakultu ji nevzali. Místo dalšího hledání příležitostí ve filmu se rozhodla pro úplně jiný život. 

Založila si rodinu a usadila se v klidné vesnici nedaleko Chlumce nad Cidlinou. Dnes pracuje jako knihovnice a žije spokojený rodinný život daleko od reflektorů a filmových pláten. Občas se sice objeví v dokumentech o natáčení slavné trilogie nebo poskytne rozhovor, ale jinak si soukromí chrání.

Zdroje: postavy.cz, csfd.cz, csfd.cz