Dříve Tuzexová podpultovka za 1 000 bonů, dnes ji Češi dávají za odvoz. A ještě přihodí hrnek se Svazarmem

Věci z doby socialismu jsou mezi lidmi velmi oblíbené. Nostalgie po socialismu je totiž velmi rozšířená. Mnohé věci, které stály pár korun, lze dnes prodat za tisíce. A naopak za některé věci, které byly tehdy drahé a těžko dostupné, nedostanete ani korunu. Lidé se jich zbavují za odvoz a někteří neváhají přidat i bonus, pokud si danou věc opravdu odvezete.

Věc, kterou dnes většina lidí považuje za samozřejmost, byla za socialismu téměř nedostupná. Nejen proto, že podobně jako ostatní věci z tehdejších západních zemí, ji bylo téměř nemožné sehnat. Důvodem byla i její cena. Byla tak vysoká, že na  její koupi nestačil ani jeden vyšší plat.

Jen pro vyvolené

Zatímco v 70. letech minulého století se na Západě počítače stávaly dostupné pro stále širší vrstvu obyvatel, v socialistickém Československu si lidé o nich mohli nechat zdát. Pokud ovšem nepatřili mezi vysoké funkcionáře tehdejší vládnoucí strany.

V naší zemi byla tehdy vrcholem výpočetní techniky programovatelná kalkulačka TI-57 a její další modely. Ani tu nemohl mít každý kvůli její vysoké ceně a obtížné dostupnosti.

Žhavá novinka 80. let

V 80. letech minulého století se počítače konečně začaly pomalu dostávat do československých domácností. Objevily se počítače značky ZX Spectra, především model Delta, které se později staly nejrozšířenějšími. Mezi další novinku patřil počítač značky Atari. Největší obliby nejen v naší zemi, ale v celé východní Evropě dosáhl model 800XE. Bylo možné si koupit také počítače značek Commodore 64 a Sharp.

Technologické hity nebyly pro každého

Počítače k nám byly dováženy ze Západu. Existovaly jen dvě možnosti, jak si je opatřit. Jít do Tuzexu nebo si udělat výlet na Západ a počítač propašovat. První možnost vypadala jako velice snadná.

Nepředstavujte si, že jít si koupit počítač do Tuzexu bylo stejné jako si ho jít dnes koupit do některého z mnoha obchodů s výpočetní technikou. Lidé museli vědět, kam zajít, komu zavolat a samozřejmě ho podplatit. Počítače totiž patřily mezi podpultové zboží.

Pouze pro bohaté

Kdo chtěl mít počítač, musel vytáhnout z peněženky minimálně 1000 bonů, což bylo 6000 tisíc československých korun. Ta částka vám nemusí připadat vysoká, je však nutné si uvědomit, že tehdejší průměrný plat byl 3000 korun. Mít počítač za dvojnásobek průměrného platu rozhodně není levná záležitost. Jednalo se však pouze o nejlevnější počítače.

V Tuzexu bylo možné si koupit počítač i za 10 000 československých korun, tedy za více než tři průměrné platy. K jeho ceně bylo nutné přičíst částku na úplatek za možnost si ho koupit.

Technologický hit v televizi

V době socialismu málokdo vlastnil počítač. Většina lidí se s ním setkala pouze ve škole, případně na různých kroužcích, pořádaných tehdejšími organizacemi Pionýr a Svaz socialistické mládeže. Navzdory nedostupnosti počítačů jejich popularita pronikla do tehdejší Československé televize. Začaly se vysílat pořady, týkající se počítačové problematiky, jako byl například soutěžní pořad z roku 1985 Nikdo neví všechno, moderovaný Janem Rosákem.

Nikdo o ně nemá zájem

Po revoluci začaly počítače postupně stále více pronikat do československých domácností. Zlom nastal v roce 1993, kdy byl v naší zemi spuštěn internet. Od této doby si počítače nacházely cestu do stále většího počtu domácností. Později se začaly objevovat také notebooky, které se brzy dostaly do většiny domácností.

Počítače i notebooky stále rychleji stárnou, to, co bylo před deseti lety moderní, je nyní zastaralé. Což teprve počítač z 80. let minulého století!

Lidé sice sbírají ledacos, narazit však na sběratele starých počítačů je stejně pravděpodobné, jako vyhrát ve Sportce Jackpot. Navíc by počítač musel vypadat jako nový. Pokud se vám někde povaluje počítač z této doby, obvykle vypadá značně opotřebovaně. Nezbývá než ho vyhodit.