Vzpomínáte? Tuhle učebnici jsme museli mít všichni. Dnes ji na internetu prodáte za tisíce
Nostalgie se stala hitem. Mnoho lidí je nadšeno z verzatilek, penálů na magnet a dalších školních pomůcek, které se používaly za socialismu. Výjimkou nejsou ani tehdejší učebnice – spolu se sešity je děti dostávaly zdarma. Tím však výhody tehdejšího školství končí.
Škola byla ve skutečnosti místem, kde byly děti vystavovány propagandě. Za socialismu na ni člověk narážel na každém kroku – byla přítomná na plakátech, v televizi, rádiu, v zaměstnání a především ve škole. Jejím cílem bylo vychovat z dětí oddané budovatele socialismu.
Škola hnízdem propagandy
Představte si, že jsou sedmdesátá léta a vy jako dítko školou povinné spolu s ostatními žáky vcházíte do školy. Okamžitě zamíříte do jedné z klecových šaten, kde odložíte boty a bundu. V bačkorách pak kráčíte do třídy. Cestou po chodbě míjíte nástěnky s různými propagačními fotografiemi, které „zdobí“ hesla typu: Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!
Ve třídě vás čekají hodiny propagandy, které vás mají přesvědčit, že největším štěstím je žít v socialismu. Úlevu od ní představují jen některé předměty – třeba matematika. Zato v hodinách občanské nauky, branné výchovy, češtiny, ruštiny a dějepisu si ji opravdu „užijete“. Zkreslování a zamlčování určitých úseků naší i světové historie je tu naprostou normou.
Vaše povinnosti však nekončí ani po vyučování. Nebýt v pionýrské organizaci se nedoporučuje – stejně jako vynechat prvomájový průvod či jiné hromadné akce. O přijetí na střední školu mimo jiné rozhoduje vaše zapojení do pionýra a účast na povinných aktivitách.
V duchu socialistického realismu
Socialistický realismus k nám přišel ze Sovětského svazu. Jedná se o oficiální směrnici pro výtvarné umění, hudbu i literaturu. Nesměl chybět ani ve školních čítankách, plných ukázek různých budovatelských románů. Jejich děj se obvykle odehrával na venkově nebo v továrnách.
Kladnými postavami byli většinou dělníci, rolníci, zejména členové komunistické strany. Intelektuálové a podnikatelé, tehdy nazývaní imperialisté, byli naopak chamtiví, zlí, bezcitní, proradní padouši, kterým šlo jen o zisk. Dalším druhem příběhů byly příběhy hrdinů, vojáků, partyzánů a dalších členů odboje během druhé světové války.
Bohatí lidé nejsou zlí
Ukázky v čítankách měly dětem vštípit do hlav, že kdo je bohatý, nemůže být dobrý. Příkladem je román Barunka, kterou podle zápisků své matky sepsal bývalý československý prezident Antonín Zápotocký. V ukázce vysvětluje dědeček své vnučce Barunce, hlavní hrdince knihy: „Národní výbory nebyly, byla obecní zastupitelstva, a v těch byli jen páni, bohatí sedláci a podobně. Těm na drátenících a chudých lidech vůbec nezáleželo. Nevídáno, když zmrzne jeden dráteník, beztoho jsou jenom na obtíž..“
Loupežník kladným hrdinou
Jedním z kladných hrdinů byl dokonce vůdce loupežnické bandy. Byl jím chudý vesnický mladík Nikola, hlavní hrdina Olbrachtova románu Nikola Šuhaj loupežník. Se svou bandou přepadával pouze bohaté lidi. Kromě přepadávání také rabovali obchody, úřady, neušetřili ani kostely. Svůj lup rozdávali chudým. To se líbilo tehdejším vládním představitelům. Být chudým dávalo právo přepadávat, okrádat bohaté lidi a jejich majetek rozdávat chudým.
Chytrá propaganda
Ve školních čítankách nebyly pouze ukázky různých budovatelských románů, hrdinských příběhů z doby druhé světové války a propagační básně. Kromě autorů jako byl Ivan Olbracht, Marie Majerová, Stanislav Kostka Neumann, Marie Pujmanová, měli v nich své místo také známí čeští, slovenští i ruští spisovatelé a básníci.
Mezi sběrateli je oblíbená Čítanka pro 8. ročník ZDŠ Jiřiny Anderlové a Václava Kamelského. Musí vypadat jako nová a také by se mělo jednat o první vydání. Poté se můžete těšit na prodej za několik tisíc korun. Za druhé a další vydání moc peněz nedostanete.
