Ukrajinský film, který se stal během pár hodin hitem v Česku. Kdyby hrál na ČT1, vylidní se i Václavák

Část diváků tento snímek nedokázala dojet až do konce, jiní seděli před obrazovkou s knedlíkem v krku. Není to zrovna snímek určený k odpočinku, natož k pobavení. Je to výpověď o událostech, které se odehrály ne tak daleko od našich hranic. 

Film 20 dní v Mariupolu natočil ukrajinský novinář Mstyslav Černov s fotoreportérem Jevhenem Maloljetkou a videoproducentkou Vasilisou Stěpaněnko v únoru 2022, kdy Rusko začalo invazi. Zatímco ostatní zahraniční média odjížděla pryč, oni jako jediní zůstali. 

Výsledkem je 95 minut, během kterých člověk ani nedýchá.

Zůstali, když ostatní utíkali

Únor 2022 přináší začátek ruské invaze na Ukrajinu a jedním z prvních cílů se stává přístavní Mariupol u Azovského moře. Zatímco většina mediálních týmů město opouští co nejrychleji, tým z agentury Associated Press dělá pravý opak. 

Mstyslav Černov s kamerou, fotoreportér Jevhen Maloljetka s fotoaparátem a teprve dvaadvacetiletá videoproducentka Vasilisa Stěpaněnko se rozhodují zůstat a dokumentovat události bez ohledu na to, že město postupně obklopuje ruská armáda a spojení s vnějším světem kolabuje. 

Během dvaceti dnů nahráli přes 25 hodin materiálu, ale kvůli výpadkům internetu a mobilního signálu se do redakce dostalo jen třicet minut. Občas odesílali jen desetivteřinové úseky přes telefon, přesto se svojí prací nepřestávali. 

Chodili po nemocnicích, kde doktoři v zoufalých podmínkách zachraňovali životy pacientů všech generací. Zaznamenali zdevastovanou porodnici, odkud záchranáři vynášeli zraněné těhotné matky. Stejně tak dokumentovali hromadné hroby civilních osob. Viděli umírající děti, které se zdravotníci marně pokoušeli zachránit bez dostatku léků a vybavení.

Záběry, které nelze vymazat z hlavy

Některé momenty v dokumentu jsou tak intenzivní, že vás možná napadne, jestli by se takový obsah vůbec měl ukazovat veřejně. Zejména záběry zraněných a mrtvých kojenců, malých dětí a zoufalých lékařů, kteří se snaží v krvavém prostředí zachránit, koho můžou.

Snímek není primárně zaměřený na vojáky nebo střelbu. Jde o obrovské strádání běžných obyvatel. Lidé jsou uvěznění ve městě bez jídla, vody i elektřiny. Místo toho, aby si v klidu vyšli s přáteli, se skrývají ve sklepech před granáty. Do toho všeho přichází o sousedy, příbuzné či přátele. 

Historický úspěch pro Ukrajinu

Snímek měl premiéru na festivalu Sundance začátkem roku 2023, kde triumfoval v dokumentární kategorii. Následně získával ocenění po celém světě. Tvůrci obdrželi prestižní Pulitzerovu cenu v žurnalistice a pak dorazil i Oscar. Následovala britská BAFTA a desítky další trofejí. Projekce proběhla při zahájení zasedání Valného shromáždění OSN. 

Po vysílání v České televizi se spustila lavina reakcí i od tuzemského publika. Spousta diváků přiznávala, že se nedokázali dodívat do konce, protože to bylo až moc silné kafe. Další popisovali, že celou dobu seděli před televizí s ubulenýma očima.

Hodně lidí psalo o tom, že by si tenhle dokument měl pustit každý, kdo mrumlá něco o tom, že invaze vlastně nebyla tak hrozná, nebo že se to celé přehání. Protože bez takových záběrů by se dalo tvrdit cokoliv. Takhle ale vidíte na vlastní oči, jak to doopravdy vypadalo.

Realita narazila na dezinformace

Zajímavé je sledovat, jak různé státy na snímek zareagovaly. Zatímco Západ uděloval ocenění a uznání, Rusko neocenzurované materiály z Mariupolu označilo za „informační teroristické akce“ nebo „falešné inscenované reportáže“ s najatými herci. Srbsko dokonce projekce zakázalo s tím, že jde o „protiruskou propagandu“.

Právě tyto reakce ale dokazují, jak zásadní význam tento dokument má. Kdyby to opravdu byly jen zinscenované záběry, proč by je Rusko tak intenzivně popíralo? 

Zdroje: reflex.cz, cs.wikipedia.org, csfd.cz