Kdo to měl za bolševika v koupelně, byl králem sídliště. Dnes je to ostuda, kterou návštěva nesmí vidět
Ačkoliv socialismus je pryč, jeho dozvuky můžeme v mnoha ohledech pozorovat ještě dnes. A nemusí se jednat jen o společenskou náladu či ekonomickou situaci. Detaily odkazující na minulou éru se nacházejí všude kolem nás, ačkoliv se jich postupně zbavujeme. Jedním z kdysi všudypřítomných ukazatelů socialistické budovatelské vize byl umakart. Pekelný materiál, na který řada z nás nemá dobré vzpomínky.
Masivní výstavba panelových domů za minulého režimu s sebou nesla i potřebu uchýlení se k používání levných materiálů, které by bylo jednoduché dodat do všech domácností. Jedním z řešení takového problému se za socialismu stal umakart. Jednodušší, než počítat kdo ho dříve měl, je počítat kdo ho dříve neměl. Tento všudypřítomný materiál však neskýtá mnoho praktických výhod a dnes se ho s chutí zbavujeme a nahrazujeme materiály jinými.
Nedílná součást socialistických domácností
Historie svého času všudypřítomného umakartu sahá už do roku 1943. Tehdy si tento název nechala zapsat pardubická chemička Synthesia. Název je zkráceninou dvou slov – „umělý“ a „karton“. Opravdový boom však tento materiál zažíval až někdy v polovině šedesátých let. Od té doby až do let 90. bylo vyrobeni přibližně milion umakartových bytových jader a setkáváme se s nimi dodnes. Paradoxně se zároveň jednalo o materiál, který byl za socialismu relativně drahý. Pokud jste tedy měli doma umakartové jádro, mohli jste se alespoň zprvu cítit jako králové paneláku.
Samotný materiál umakart je ve své podstatě vlastně papír, který je napuštěný pryskyřicí. Ke zpevnění však byla potřeba ještě podkladová deska, kterou ve většině případů zajistil sololit. Výroba jedné desky tak zabrala jen desítky minut. Svého času byl umakart samozřejmostí při stavbě koupelen a toalet, které bylo možné montovat velmi rychle. Jádra se vlastně spíše skládala, než aby se dal omluvit vyloženě o výstavbě. A umakart se používal tak často i přes skutečnost, že svojí kvalitou je jako materiál pro takováto místa naprosto nevhodný.
Koupelna je pro umakart to nejhorší místo
Ze všech míst, ve kterých by bylo umakart možné použít, jsou koupelny asi tím nejhorším. Jedna z jeho negativních vlastností je neschopnost efektivně izolovat zvuk. Mnozí si jistě vzpomenou na doby, kdy jste v koupelně mohli slyšet své sousedy, jak si zrovna dopřávají dlouhou sprchu. Kromě špatné zvukové izolace je však umakart pro koupelny nevhodný ještě z mnohem závažnějších důvodů. Koupelny a toalety jsou totiž místa, kde se shromažďuje vlhkost.
Umakart coby papír, pryskyřice a deska je kombinace extrémně náchylná na vlhkost, které jen velmi špatně odolává. Umakart do sebe vlhkost často vsákl, na základě čehož se deformoval. Velmi snadno se v něm také tvoří plísně, které mohou pro člověka být zdravotně nebezpečné. Oproti klasické stěně s obklady se tak jedná o materiál naprosto nevhodný do podmínek toalet a koupelen. Nutností tak bylo často jádro po několika letech nechat vyměnit, čímž se zápasilo s jeho rychlým opotřebením.
Dnes se ho zbavujeme
Umakart je dnes naštěstí ve velkém nahrazován za jiné materiály. Nejen, že je nekvalitní a neodolný vůči vlhkosti, ale mnohdy pyl pokrytý i vyloženě nevkusnými texturami, které měly připomínat dřevo či jiné materiály. Vznikaly tak nehezké místnosti plné plísně, ve kterých bylo navíc všechno slyšet. Produkce umakartu byla naštěstí zastavena již v 90. letech, ale dodnes se s ním občas setkáme.
V roce 2020 bylo jen v městské části Ostrava-Jih přibližně dva a půl tisíce bytů, které obsahovaly umakartové koupelnové jádro. Postupně však dochází k přestavbě za použití kvalitnějších materiálů. Z umakartu se tak snad postupem času stane jen hudba minulosti, na kterou budou mnozí vzpomínat se zkřiveným úsměvem. My dnes můžeme jen doufat, že se umakart jako materiál do módy už nevrátí.
zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, zoom.iprima.cz, homebydleni.cz
