V dětství nám to rodiče zamykali do trezoru. Dnes to bez obav pouštíme i těm nejmenším
Pamatujete si ještě ten pocit, když rodiče konečně odešli z bytu a vy jste se plížili ke skříňce s věcmi, které jste měli brát obloukem? Srdce bušilo, ruce se potily a hlavou nám probleskovala jediná myšlenka: jen ať se nevrátí dřív.
Dnes ale stačí jedno kliknutí a šestiletý chlapec kouká na něco, za co bychom my v jeho věku dostali minimálně měsíc zaracha. A co je horší, nikomu to nepřijde divné.

Kazety schované ve skříni
Ve skříni ležely kazety VHS, na kterých bylo fixou naškrábáno něco, co znělo lákavě a nebezpečně zároveň. Terminátor. Rambo. Vetřelec. Někde se válel i záznam z nočního vysílání, kde tatínek po desáté potají nahrál nějaký ten thriller, zatímco zbytek rodiny spal. Ale pro děti tyhle filmy určené nebyly.
V některých rodinách to řešili třeba tak, že kazety schovali na místa, kam děti nedosáhly. Jiní je zamykali do skříňky na klíč. A ti nejpřísnější je doma vůbec netolerovali, protože maminka prohlásila, že se z takových hrůz děti pominou. Jenže co je zakázané, to nejvíc chutná, a na tom se za třicet let nic nezměnilo.
Takže jsme pochopitelně čekali na správný moment, a jakmile za rodiči zaklaply dveře, neváhali jsme se vrhnout do akce.
Zákaz, nezákaz, stejně jsme si to pustili
Když na to vzpomínám, ten seznam zakázaných filmů byl vlastně docela dlouhý. Akční pecky se Schwarzeneggerem a Stallonem vévodily žebříčku věcí, po kterých jsme zoufale toužili, ale oficiálně jsme je vidět nesměli. Kdo zvládl zhlédnout Terminátora dřív než spolužáci, ten si ve škole vydobyl pozici frajera.
Kdo přežil Vetřelce bez zakrývání očí dlaněmi, tomu patřil respekt na celý zbytek školního roku. A pak tu byly filmy, které sice nebyly výslovně zakázané, ale které nás vystrašily tak, že jsme pak týden spali se zapnutou lampičkou. Tam se řadí třeba Čelisti nebo To od Stephena Kinga.

Teď přeskočme do roku 2026
Sedmiletý klučina sedí v obýváku, tablet na klíně, a scrolluje YouTube, kde mezi videi s Minecraftem vyskočí sestřih scén z hororů, které by mu před třiceti lety nikdo nepustil. Desetiletá holčina projíždí TikTok, kde mezi tanečky a trendy naskakují záběry z válečných zón, úryvky z akčních filmů a obsah, který by v devadesátkách neprošel ani ve vysílání po dvaadvacáté hodině. Výzkumy z Velké Británie ukázaly, že sedm z deseti dospívajících narazí na záběry reálného násilí přímo na sociálních sítích.
A zhruba čtvrtina takového materiálu se k nim dostává proto, že jim ho platforma sama nabídne na základě toho, co je předtím zaujalo. Americké děti navíc tráví u televizní obrazovky průměrně tři hodiny denně a přes šedesát procent vysílaných programů včetně těch určených přímo dětem v sobě obsahuje násilné scény.
V tom je ten zásadní rozdíl oproti tomu, jak jsme vyrůstali my. Tehdy byl obsah fyzicky omezený. Měli jste televizi s pár kanály, videokazety, které musel někdo koupit nebo vypůjčit ve videopůjčovně, a kino, kam vás bez rodiče nepustili. Dnes drží čtyřleté dítě v ruce přístroj, který mu otevírá dveře prakticky ke všemu, co kdy bylo natočeno.
Hranice se posunula, a to razantně
Netflix logicky nemá žádného hlídače, který by ověřoval, kdo skutečně sedí před obrazovkou. YouTube nabízí automatické přehrávání, které dítě nenápadně přesune od dětského videa k něčemu podstatně tvrdšímu. A TikTok pracuje s algoritmem, který servíruje obsah podle toho, co vás u něj udrží co nejdéle. U malých diváků to bohužel bývají právě akční scény.
My jsme jako malí také viděli věci, které jsme neměli, a naprostá většina z nás z toho vyrostla v celkem normální dospělé lidi. Jenže my jsme viděli jeden zakázaný film jednou za čas, tajně, s bušícím srdcem a s jasným vědomím, že překračujeme pravidla. Dnešní děti sledují drsný obsah denně, bez pocitu, že dělají něco nepatřičného.
Myslím si, že by stálo za to se občas zastavit a podívat se, co vlastně naše děti celý den sledují. A co vy? Měli jste doma kazety, na které jste koukali potají, když rodiče nebyli doma?
Zdroje: mayoclinic.org, evergreenpsychotherapycenter.com, pmc.ncbi.nlm.nih.gov
