V Japonsku ho zakázali, u nás je hitem se 76% hodnocením. Film získal i Oscary

Plánovala jsem klidné svátky, čaj, pohovku a něco nenáročného na televizi. Skončilo to tak, že jsem po závěrečných titulcích ještě půl hodiny hledala detaily na internetu, protože jsem dané téma nemohla pustit z hlavy.

Nova Cinema ho zařadila do svého velikonočního programu a já jsem si ho pustila bez velkých očekávání. Věděla jsem, že půjde o vizuálně krásnou podívanou, ale nečekala jsem, že mě přinutí přehodnotit věci, o kterých jsem si myslela, že je dávno znám a mám je tak nějak zaškatulkované.

Příběh sleduje malou japonskou dívku, kterou její chudý otec prodá do domu gejš v době před druhou světovou válkou. Z vyděšeného dítěte se postupně stává legendární gejša Sajuri, která okouzluje nejmocnější muže své doby, ale v srdci stále nese lásku k muži, jenž je mimo její dosah.

Režie se ujal Rob Marshall, hudbu složil John Williams a mezi herci najdete Ken Watanabeho nebo Michelle Yeoh, přičemž film vznikl podle románu Arthura Goldena, který při jeho psaní čerpal ze zpovědí skutečných gejš. Producent Steven Spielberg se k projektu dostal ještě dřív než Marshall a strávil s ním skoro tři roky. Nakonec se rozhodl zůstat jen v roli producenta a režii předat dál. 

Krása jako povolání

Většina z nás chodí světem s představou, že gejša je přepychová prostitutka, žena prodávající intimitu bohatým mužům za tučný honorář. Tuhle zkreslenou představu živí filmy i seriály a přiznám se, že jsem ji do určité míry sdílela také, a to jsem Japonsko navštívila. Skutečnost je ale podstatně složitější a upřímně řečeno i podstatně zajímavější.

Gejša byla v dřívějších dobách především umělkyně a vzdělaná společnice, která absolvovala roky tvrdého výcviku v tradičním tanci, hře na hudební nástroje, čajovém obřadu, etiketě a umění oduševnělé konverzace.

Teprve po zvládnutí všech těchto disciplín mohla vůbec začít veřejně vystupovat. Jejich historie sahá až do přelomu šestého a sedmého století a postupně se z nich staly společnice mužů z vyšších společenských vrstev, jejichž hodnota spočívala právě ve vzdělání, ne v pouhopouhé fyzické přitažlivosti.

Dívky nastupovaly do tzv. okija, tedy domu gejš, již v šesti letech. Roky sloužily jako pomocnice a posluhující učednice, zvané maiko, dříve, než dostaly příležitost se veřejně představit. A celou tu dobu se učily věci, které by většinu z nás vyřadily z provozu už první týden.

Roky dřiny, které nikdo nevidí

Gejši si v noci nepodkládaly hlavu polštářem, ale podkládaly si šíji dřevěnou kolébkou, která udržovala jejich složitý a pracně vytvořený účes ve vzduchu tak, aby se do rána neponičil. Nebo sedět v tradičním japonském posedu na patách zní jako drobnost, ale na skutečné zvládnutí tohoto posedu nestačily týdny ani měsíce.

Patron gejši, nazývaný danna, hradil veškeré její výdaje, včetně výuky a oblečení. Protože ale celý výcvik stál nemalé peníze, většina výdělků gejši putovala zpět majitelce okija, dokud svůj dluh zcela nesplatila. Teprve pak se mohla z okija odstěhovat a začít pracovat i žít po svém.

Film Japonsko odmítlo

Dočetla jsem se, že Japonsko odmítlo s natáčením Gejši jakkoliv spolupracovat, takže film vznikal převážně v Kalifornii. Navíc dvě z hlavních hereček, Gong Li a Suzuka Ohgo, neuměly v době natáčení anglicky. A přesto film získal tři Oscary.

Mimochodem, tanec ve sněhu, který Sajuri ve filmu tančí a jímž si získá obdiv celé společnosti, není jen krásnou podívanou. Jde o vyprávění příběhu ženy, která podezřívá manžela z nevěry, vydá se ho hledat, zabloudí ve sněhové vánici a propadne šílenství.

Viděli jste Gejšu a co ve vás zanechala? Nebo naopak patříte k těm, kteří ji stále vnímají jinak? 

Zdroje: tv.seznam.cz, idnes.cz, csfd.cz