V Oscarovém filmu Kolja jsou 4 podivnosti, kterých si 30 let nikdo nevšiml. Pokud jste je viděli, jste génius

Filmová produkce, tedy režisér, kameraman, střihač a další členové natáčecího týmu vždy usilují o to, aby výsledný snímek byl precizní. Ale i přes veškerou důslednost se to někdy nepodaří na sto procent. I v těch nejlepších filmech se objevují různé chyby a přehmaty – mohou to být logické nesrovnalosti, rekvizitní omyly, anachronismy a další.

K chybám dochází k celé řady důvodů. Něco vznikne doslova nedopatřením, jindy je to důsledek časového tlaku a občas k přehmatům dochází při změnách ve scénáři. Těchto drobných nedostatků si buď nikdo z tvůrců nevšimne, anebo je chyba tak nepodstatná, že není důvodem k tomu, aby se záběr znovu přetáčel. To by přineslo zdržování, vyšší náklady, případně technické komplikace. Většinou bývá chyba tak nepatrná, že tvůrci filmu předpokládají, že si jí divák vůbec nevšimne.

Drobné filmové nedostatky

Jenomže český divák je pěkný šťoural. A doslova se vyhledáváním různých přehmatů baví. Diváci totiž nejsou jen pasivními sledujícími, ale na film se rádi podívají vícekrát, jen aby nějakou tu chybu našli. Však k tématu filmové chyby existují webové stránky a diskusní fóra. A na nich se sledující přehmatům filmových tvůrců věnují.

Někdo najde odraz mikrofonu v okně, jiný se zaměří na to, že se v průběhu jedné scény několikrát změní poloha hrnku na stole. V některých případech se filmoví fanoušci vracejí k oblíbenému snímku opakovaně právě proto, aby si ověřili, zda chyba opravdu existuje – a třeba objevili i další. A nikdo to nedělá ze zlého úmyslu.

Pro diváka je to takový druh kvízu – čím víc chyb najde, tím lépe uspěl. A tvůrcům natočeného snímku chyby nezazlívá, ale velkoryse odpouští. Vždyť diváci dobře vědí, že za každým jednotlivým záběrem stojí složitý proces. Takže přehmaty ve filmu bývají vnímané spíše jako pobavení než coby důvod ke kritice.

Ani Oscarovým filmům se přehmaty nevyhnuly

Pojďme se tentokrát podívat blíž na český snímek Kolja z roku 1996. Patří k nejvýznamnějším českým filmům. Do historie se zapsal jako držitel Oscara za nejlepší cizojazyčný film, Zlatého Glóbu ve stejné kategorii a šesti Českých lvů. Režisérem filmu byl Jan Svěrák a scénář napsal jeho otec Zdeněk Svěrák.

Podle Jana vznikal otcův scénář pomalu: „Dvě stránky denně. Souká svou látku jako pavouk.“ Zdeněk zároveň vytvořil hlavní roli stárnoucího violoncellisty Františka Louky. Film je typickým příkladem takzvané „svěrákovské poetiky“ – tedy kombinací inteligentního humoru, lidskosti, naděje, ale i smutku.

Co všechno se nepovedlo

Žižkovský vysílač: V jedné ze scén je v pozadí vidět už dokončený vysílač, ale ten byl v té době ještě ve výstavbě.

Záměna zkratek: Cena Trabantu je v inzerátu uvedena v Kč, nikoliv v Kčs; v těch časech jsme ještě měli korunu československou. Druhou zkratku, která není správně, můžeme vidět na vagonu vlaku. Logo je ČD čili České dráhy. Ty ale vznikly až po roce 1993. V době příběhu filmu se tento podnik nazýval Československé státní dráhy a správná zkratka by byla ČSD.

František Louka a jeho rohlík: František má už rohlík z poloviny snědený, ovšem v dalším záběru je rohlík opět celý.

Sociální pracovnice a brýle: Paní Zubatá v podání Reginy Rázlové si sundá brýle a vloží si je do kapsy. O pár sekund později se odehraje totéž.

Chybovat je lidské a ve filmu dokonce i milé

Diváci filmařům chyby odpouštějí hned, jak je objeví. Některé z nich totiž dokonce přidávají snímku na osobitosti. Chyby se mohou objevit v kostýmech, v kulisách i v časové ose, neboť záběry nejdou chronologicky za sebou, ale natáčejí se třeba podle přízně či nepřízně počasí, dostupnosti lokality a podobně. Na chybách je vidět, že je film nejen technika, ale také hlavně lidský výtvor, a právě ten si získává srdce publika. Výskyt přehmatů není znakem neprofesionality, ale spíš souhrou různých náhod.

A my, diváci, tyto chyby rádi hledáme. A tak se z nich stává součást filmové magie. A pohlédneme-li na film s chybami opravdu pozitivně, tak má pro nás vlastně dvojí přínos.