Existuje jedna věc, která promění obývák v horor. Na zdi ji má většina domácností

Někteří lidé se u hororů bojí víc než ostatní, i když sledují úplně stejný film. Dlouho se myslelo, že je to jen o povaze člověka. Jenže záleží také na tom, co mají doma na zdi.

Většina lidí se za sledování hororů trochu stydí. Jako by to byla kratochvíle pro lidi bez vkusu. Přitom strach, který u nich cítíme, je jedna z nejpřirozenějších věcí, které mozek dokáže prožít. Když mozek vyhodnotí hrozbu jako bezpečnou, tedy takovou, která zmizí stisknutím tlačítka, vypustí do těla nejprve adrenalin a pak, jakmile nebezpečí pomine, dopamin. 

Lidé, kteří pravidelně sledují horory, dokonce zvládají skutečné stresové situace lépe než ti, kteří se strašidelným filmům vyhýbají. Mozek si totiž řízený strach ukládá jako trénink. Právě proto si lidé pouštějí horory po náročném dni. Mozek potřebuje ventil a tohle mu tu úlevu poskytne dost rychle a bez vedlejších účinků. 

Co dělá horor opravdu strašidelným

Nejsilnější napětí nevychází z toho, co vidíte přímo, ale z toho, co se ve vás či kolem vás odehrává mimo záběr. Může to být podivný zvuk za zavřenými dveřmi, stín v rohu místnosti nebo pohyb, který zachytíte koutkem oka.

Hitchcock tomuhle věnoval celé rozhovory. Pokud divák ví, že za dveřmi někdo stojí, ale postava o tom nemá tušení, každý její krok směrem k těm dveřím je nesnesitelný. V tuto chvíli hovoříme o napětí. Kdyby to nevěděl, byl by to jen šok, který za chvíli pomine.

Visí to na zdi a sleduje vás to celý večer

Zrcadlo visí na zdi, stojí v rohu nebo je součástí skříně. V české domácnosti je prakticky samozřejmostí a málokdo o něm přemýšlí jinak než jako o praktickém doplňku interiéru. Jenže zrcadlo umístěné v zorném poli při sledování hororů nemá na člověka zrovna pozitivní vliv. 

Zachytává pohyby za vašimi zády a promítá je do vašeho vědomí přesně ve chvíli, kdy je mozek nejvíce nastražený. Procházející kočka, záclona pohnutá průvanem, váš vlastní odraz při změně polohy, to vše mozek v pohotovostním režimu zpracovává jako potenciální hrozbu.

Duchů se bát nemusíte. Vlastního mozku ve chvíli, kdy je nastražený a hledá hrozbu všude kolem, tak to už trochu ano.

Proč se filmaři vracejí ke stejnému triku znovu a znovu

Není náhoda, že zrcadlo patří k nejčastějším rekvizitám hororového žánru. Filmaři ho používají vědomě a z konkrétního důvodu, který vám hned vysvětlím. Zrcadlo ukazuje obraz, který je skoro totožný s realitou, ale zároveň trochu jiný. 

Pohybuje se, když se hýbeme, ale existuje v obráceném prostoru, který fyzicky neexistuje. Psychologové popisují diskomfort z tohoto jevu jako reakci na podnět, který vypadá skoro normálně, ale není to úplně ono. Mozek to okamžitě pozná a reaguje zvýšenou ostražitostí.

Ve snímku Poltergeist z roku 1982 slouží koupelnové zrcadlo jako okno do hrůzy útočící přímo na mysl postavy. Japonský horor Prsten pracuje s každým odrážejícím povrchem jako s možnou branou hrozby a vypnutá televizní obrazovka tam funguje jako temné zrcadlo. 

Co se v tu chvíli děje v hlavě?

Mozek při sledování hororů pracuje jinak než při běžném večerním programu. Je v pohotovosti, vyhodnocuje podněty rychleji a přikládá jim větší váhu než obvykle. Zrcadlo v takové chvíli rozšiřuje zorné pole za hranice toho, co vědomě sledujete. Periferně zachytáváte pohyby, odlesky světla z obrazovky nebo vlastní siluetu při posunu na pohovce. 

Mozek si v takové chvíli rád pomůže sám. Dostane polovinu informace a zbytek si bez ptaní domyslí. A při hororu to dělá o dost ochotněji než při jiném večerním programu. Jednou jsem si pustila horor v obýváku a půl hodiny nevěděla, proč jsem výrazně nervóznější než obvykle. 

Pak jsem si všimla velkého zrcadla přímo naproti pohovce. Odráželo celou místnost včetně části za mými zády.

Zdroje: greatergood.berkeley.edu, mirrorvista.com, en.wikipedia.org