Věc, kterou má doma většina Čechů: Podle odborníků o vás prozradí, že pocházíte z chudých poměrů a „křečkujete“

Tohle není věc, kterou byste si vystavili na poličku v obýváku nebo do vitríny. Je to jedna z nejobyčejnějších věcí v domácnosti, které si většinu času vůbec nevšímáme. A přece dokáže nečekaně přesně ukázat, z jakého prostředí pocházíme, jak jsme byli vychováni a co pro nás znamená jistota.

Někteří odborníci tvrdí, že když ji máme doma, znamená to, že jsme nevyrostli v přepychu – pravda může být ale úplně někde jinde! 

To se bude ještě hodit

Když otevřete skříň v předsíni, možná se vám také stává, že se na vás vyvalí obrovská šustivá koule, kterou musíte chytit a „našlapat“ zpátky za zavřené dveře. Igelitové tašky z obchodů, mikrotenové sáčky, ve kterých strávili cestu z nákupu pomeranče nebo ty „lepší“ igelitky z voňavých obchodů s oblečením.

Většina rodin je nevyhazuje, ale ne proto, že by měly sentimentální hodnotu nebo byly cenné. Ale protože se takzvaně „mohou hodit“. Tato obyčejná věta doprovází generace, které vyrůstaly v prostředí, kde nebylo samozřejmé věci jednoduše nahradit novými, a tak se schraňovaly i předměty, které pravděpodobně už nikdy nepoužijeme a navíc nám zabírají místo doma.

Sociolog Jiří Šafr popisuje, že způsob nakládání s věcmi v domácnosti, i těmi úplně banálními, se přenáší mezi generacemi naprosto přirozeně. Děti sledují rutiny rodičů, ukládají si je jako vzor normality a později je už opakují automaticky, tomuhle chování se říká habitus. „Habitus je systém, který si člověk přináší z rodiny. Nejde o soubor vědomých pravidel, ale o automatické jednání. To, co považujeme za ‚normální‘ způsob života, vychází z prostředí, ve kterém jsme vyrůstali“, uvádí ve své studii.

To, že igelitky neskončí v tříděném odpadu, ale v lepším případě pečlivě složené, v horším naházené ve skříních a poličkách tedy není důkazem nepořádnosti — je to rodový vzorec chování, který říká: věci mají hodnotu, dokud mohou sloužit.

Taková domácí recyklace

Igelitky nejsou jediným příkladem, který známe ze svého okolí nebo i sami od sebe. Jogurtové kelímky, které se promění v kelímky na sazenice, nebo se odkládají proto, že se jednou mohou hodit jsou zářným příkladem. To stejné platí pro plastové krabičky od pomazánek, které dostávají novou roli, když si potřebujeme vzít krabičku s jídlem do práce nebo na zbytky z večeře, které putují do lednice. Sklenice od instantní kávy zase tvoří nápaditý a funkční set dóz na mouku, rýži nebo moučkový cukr. Ani jedno z toho nebylo původním účelem, ale přesto to dokonale funguje.

Tenhle fakt má jednu velkou, pro většinu z nás nejspíš překvapivou, výhodu, a to, že podle výzkumů o produkci odpadů jsou Češi díky svému opětovnému používání jednorázových obalů na chvostu Evropy v produkci odpadu. To, co u nás začalo jako střídmost a šetřivost, nakonec slouží jako ekologický příklad ostatním.

Pozor, ať se vám to nevymkne!

Je však potřeba dodat, že uchovávání věcí pro „možné situace“ může mít dvě tváře. Jednou tváří je klid v duši a vědomí, že jsme připraveni a nemusíme rychle řešit nečekané situace a zároveň spořivost, která se do života hodí. Druhou může být to, že nastřádané věci nebudeme využívat vůbec a časem zjistíme, že máme přeplněnou domácnost nejrůznějšími obaly, starým oblečením, které se bude jednou hodit na chalupu nebo mytí oken, taštičkami se stuhami, krabičkami s desítkami knoflíků, gumiček a dalšími zbytečnostmi.

Závěrem

Igelitky plné igelitek nejsou symbolem chudoby a stejně jako krabičky, kelímky a staré ručníky nejsou ani symbolem nepořádku. Jsou připomínkou toho, že jsme vyrůstali v prostředí, kde dostatek zboží nebyl automatický a přesto jsme si dokázali poradit s tím, co máme. V dnešní době, kdy lze všechno okamžitě objednat z internetu během pár kliků, může tento zvyk působit staromódně, nicméně pokud to má člověk pevně v rukách a zbytečně nehromadí, je to schopnost, která je víc k užitku než na škodu.

Zdroje: vovcr.cz, novinky.cz, data.gov.cz