Takhle večeřeli naši prarodiče a dožívali se 110 let. Dnes to odborníci označují za ideální stravování

Když se podíváme na svůj talíř, často tam najdeme potraviny, které by naši předkové považovali za cosi z oblasti sci‑fi. Jogurt, který vydrží v lednici měsíc. Chléb, který se nekazí, jenom postupně ztvrdne do podoby stavebního materiálu. Polévka, která se tváří jako domácí, ale její složení připomíná chemické cvičení. A mezi tím vším chipsy, tyčinky, hranolky, uzeniny a sladkosti.

Chuťové pohárky si sice libují při příjmu takové potravy, ale zažívací trakt už méně. Tělo tyto produkty přijímá s nejvyšším podezřením. A pak se divíme, že se dožíváme vyššího věku jen díky tomu, že nás nad vodou drží medicína. Nejíme skoro nic, co by podporovalo naši dlouhověkost.

Stravování předchozích generací

Když se ale ohlédneme o desítky let zpátky, do časů našich prarodičů či ještě vzdálenějších generací, zjistíme, že jejich jídelníček vypadal úplně jinak. Ne proto, že by byli posedlí zdravým životním stylem, ale protože prostě nic jiného neměli. A možná právě v tom spočívalo tajemství jejich dlouhověkosti. Jedli málo, jednoduše, ale kvalitně. Jejich strava nepocházela z továren ani z laboratoří. Nýbrž ze zahrady, pole, lesa, chléva.

Večeře našich předků bývala často velmi skromná (pokud zrovna nepatřili k panstvu), ale poctivá. Kousek chleba, který voněl po kvásku, a nikoli po stabilizátorech.  Polévka z kořenové zeleniny, kterou si sami vypěstovali. Brambory, které měly skutečnou chuť a nehnily, protože vyrostly v kvalitní zemině, a ne v pytlích. I já si pamatuji, že tak odporné brambory, jaké dnes lze koupit v supermarketu, jsme neměli ani pro čuníka. Proč taková změna za 40 let?

A když bylo nejhůř, tak se jedlo to, co zrovna bylo — zelí, fazole, jablka, švestky, mléko od vlastní krávy, králík, kuře nebo ještě teplá domácí slepičí vajíčka. Žádné glutamáty, žádné barvivo; zkrátka žádná éčka, která my dnes luštíme jako záhadnou šifru.

Což takhle dát si špenát?

Tento film se mi při vzpomínce na stravování minulých generací vybavil. Jednak to byla bezva komedie s našimi nejlepšími herci a za druhé mi připomněla ten špenát. Babičky a prababičky pěstovaly na záhonku špenát vlastní, listový. Žádné pyré, jaké jsme kupovali v obchodech a které mezi tím třikrát rozmrzlo a zase je zamrazili. Vitamíny v čudu, vůně a chuť taktéž.

Listový špenát se používal jak klasicky s česnekem, tak třeba do zeleninových salátů. A na záhonku vydržel až do konce podzimu, takže bylo možné sklízet stále čerstvé listy. À propos, jestlipak tušíte, odkud se k nám špenát dostal? Z Persie ve 13. století. Dávkujte si špenát podle vlastní potřeby a chuti a nebojte se. Já myslím, že nezestárnete, ani se nevrátíte zpátky do plenek…

Další plodiny, které předchozí generace na zahradě pěstovali, mnozí z nás už ani neznají, protože v běžných supermarketech se neprodávají: topinambury, vodnice, černý kořen, mangold, rebarbora čili reveň, kadeřávek, řepa od červené, přes bílou až po žlutou, tuřín; nať se používala nejen z petržele a celeru, ale rovněž z mrkve, konzumovala se kopřiva i pampeliška a mnoho jiných rostlin, které my dnes považujeme za plevel a likvidujeme je jedovatým roundupem.

Zdravá strava přispívá k vyššímu věku

Ne, že by se kdysi vysokého věku dočkali všichni. Naopak, část populace odcházela třeba už v šedesáti letech. Ale mnozí se už tenkrát dožívali i devadesáti let a stovky. A ponejvíc na venkově. Nechodili do posilovny, nepočítali kalorie, neřešili glykemický index. Jejich fitness program se jmenoval život plný pohybu a zdravé a umírněné stravování. Vstávali brzy, chodili pěšky a tvrdě pracovali: tahali dřevo, okopávali zahradu, starali se o zvířata.

Když večer usedli ke stolu, byli tak unavení, že jim chutnala veškerá skromná strava – tu dnes doporučují i odborníci. A měli kvalitní spánek; nebyla totiž televize, takže doslova chodili spát se slepicemi. Dobrý spánek hraje v dlouhověkosti velice důležitou roli.

A sladkosti? Ty byly svátkem

Většinou se jednou nebo dvakrát týdně peklo, a na to se každý těšil. Buchty s tvarohem, mákem či ovocem byly náramnou pochoutkou. Anebo palačinky či spíš lívance. Když se dalo droždí, těsto nakynulo a bylo toho dost pro všechny. Bábovka – to už byl naprostý luxus, ta se pekla k nedělní snídani. Nebo vánočka. Čokoláda bývala v běžné domácnosti spíš jen o svátcích. A slané pochutiny? Ty snad vůbec neexistovaly.

A dnes? Dnes máme všechno

A možná právě proto nemáme vlastně nic. Jídlo je dostupné kdykoli, kdekoli, v jakémkoli množství. Můžeme si objednat pizzu o půlnoci, koupit si hamburger cestou z práce, dát si sladkosti ke snídani, slané k obědu a něco smaženého k večeři. A pohyb? Ten se smrskl na cestu od auta k výtahu. Zatímco naši předkové spalovali energii dřív, než ji vůbec do těla dostali, my ji ukládáme, přeměněnou na tuk, protože ji nemáme kde využít.

Samozřejmě, že to tak není u všech. Máme mezi sebou sportovce, lidi, kteří pracují fyzicky, kteří se hýbou, kteří jedí rozumně. Ale jako celek jsme se od přirozenosti a přírodního života našich předků vzdálili na světelné roky. Podívejte se třeba na školní děti…

Možná nastává čas se alespoň trochu vrátit do minulosti. Ne proto, že bychom měli nostalgii po starých časech, ale proto, že naše tělo funguje stále stejně jako tělo našich předků a prapředků. Jen jsme ho zahltili potravinami, které neumí zpracovat. Když je z jídelníčku odstraníme, svému organismu prospějeme. Možná se nedožijeme sto deseti let. Ale určitě se budeme cítit lépe. A za takový zážitek to určitě stojí.