Vědci objevili nový lidský druh Homo juluensis. Češi vedle něj připomínají povadlé borůvkové knedlíky

V čínských jeskyních našli archeologové velké lebky doplněné zuby, které jsou tvrdé a velké, že jim nedělala problém ani tvrdá strava. Nálezy naznačují, že tento druh dokázal přežít v mrazivých podmínkách a využíval kožešiny zvířat k ochraně před zimou. Jeho dovednosti by dnes působily skoro nepředstavitelně.

Čínští badatelé při vykopávkách u Xujiayao narazili na kostry neobvyklého typu. Lebky těchto pravěkých lidí pojmuly podstatně více mozkové hmoty než u dnešního člověka. Lebky měly výrazně větší mozkovnu než u dnešního člověka, což naznačuje jinou stavbu mozku. Navíc Homo juluensis zvládal život v drsných klimatických podmínkách východoasijské oblasti mezi 300 až 50 tisíci lety před naším letopočtem.

Označení pochází z čínského výrazu pro „velkohlavé“. Antropolog Christopher Bae z Havajské univerzity společně s týmem z čínské akademie věd analyzoval fosilie celkem šestnácti jedinců. Všechny nálezy vykazovaly obdobné anatomické znaky, tedy robustní lebky s rozměrnými mozkovými dutinami, které se výrazně lišily od současných lidských proporcí.

Lovci divokých koní a sběrači kořenů

Homo juluensis získával potravu způsobem, který vyžadoval značnou fyzickou sílu a dovednost. Jejich robustní zuby dokázaly zpracovat tvrdé rostlinné materiály a kosti, což ukazuje na adaptaci na náročnou stravu bez tepelného zpracování. Je tak očividné, že tito lidé měli výrazně silnější žvýkací svalstvo než moderní člověk.

Koně lovili společně, pravděpodobně je obklíčili a postupně unavili, dokud je nespoutali. Ze zvěře pak dokázali využít všechno. Maso snědli, z kostí si vyrobili nástroje a z kůže si ušili zimní oblečení. Žili v době, kdy byla východní Asie mnohem studenější než dnes. 

Dnes si sice zapneme topení a koupíme bundu v obchodě, ale dříve si samozřejmě museli poradit sami, a to s krutými mrazy. Ohřáli se u ohně, oblékli si kožešiny, které si sami vyrobili, a vydrželi díky tomu zimu bez jakékoliv pomoci zvenčí.

Mohutná postava přizpůsobená drsným podmínkám

Nebyli to jen lidé s velkými hlavami, jejich kostry poukazují i na robustní stavbu těla. Měl silné čelisti, tlustou lebku a pořádné svaly po celém těle. Podle kostí vidíme, že byli tito jedinci obecně mnohem mohutnější než my dneska. Také aby ne, každý den si museli sehnat jídlo, vyrobit si nástroje nebo ušít oblečení. Našli jsme po nich kamenné nástroje, které ukazují, že byli šikovní řemeslníci. Z kamene, kostí a kůží si dokázali udělat úplně všechno. 

Navzdory fyzické zdatnosti tento druh nakonec zanikl, zatímco naši předkové přežili. Homo juluensis prohrál evoluční závod s našimi předky, kteří měli menší hlavy, ale možná lepší sociální dovednosti. Pravděpodobně se geny různých druhů postupně namíchaly, ale silnější populace jednoduše převážila. 

Jak se lišili od současného člověka?

Evoluce nás sice vybavila lepší jemnou motorikou a schopností spolupráce ve velkých skupinách, ale co se týče čisté fyzické síly a odolnosti, jsme v porovnání s nimi jako naprostí slaboši. 

Nejnovější výzkumy říkají, že se Homo juluensis pravděpodobně křížil s našimi předky. Možná tedy stále neseme některé jejich geny, jen moc nevíme které. Možná naše chuť na pořádný steak pochází právě od nich. Plus někteří lidé dodnes mají neobvykle velké hlavy nebo mohutnou stavbu těla. 

Chcete vidět, jak žili Homo juluensis? Podívejte se na francouzský film „Boj o oheň“ z roku 1981, který ukazuje drsný život pravěkých lidí bez příkras. Případně, pokud hledáte odlehčenou variantu, na kterou se s vámi rádi podívají i děti, zvolte klasiku v podobě „Doby ledové“.

Přestože se první pozůstatky objevily již roky nazpět, detailnější informace se do Čech dostávají až nyní. Nejsou však o nic méně fascinující než kdysi.

Zdroje: greekreporter.com, livescience.com, nationalgeographic.com