Všichni se zmýlili: Řekli jí, že skončí jako sekretářka. A ona přepsala dějiny českého filmu
Bývalá manekýnka, která začínala jako klapka na Barrandově, se stala nejodvážnější režisérkou v historii české kinematografie. Vzdorovala mužskému světu filmu v době, kdy ženy za kamerou byly naprostou výjimkou. Když vstupovala do branže, mnozí kolegové jí prorokovali kariéru asistentky či tajemnice. Nakonec však museli smeknout před její nezdolnou kuráží a talentem.
Nespoutaná Věra Chytilová vtrhla do kanceláře vedoucího kultury na ÚV KSČ Miroslava Müllera, aby si vydobyla právo na svůj film. Jiní filmaři byli často ochotni přistoupit k ústupkům či kompromisům, ona si však dokázala vydobýt míru tvůrčí svobody, o níž se ostatním mohlo jen zdát. Dokonce prý usedla na parapet v kanceláři šéfa Krátkého filmu s hrozbou, že pokud jí nedovolí realizovat uměleckou vizi, skočí dolů.
Jediná žena mezi mužskými velikány
Mezi několika studenty, které Otakar Vávra v roce 1957 přijal na FAMU, vyčnívala jediná žena. Věra Chytilová se ocitla ve společnosti mladíků, jako byl Jiří Menzel, Evald Schorm nebo Jan Schmidt. Studium pro ni nebylo jen otázkou kariéry, ale doslova života. Když jednou čelila hrozbě vyloučení, dohnalo ji zoufalství až k pokusu o sebevraždu. Nakonec absolvovala hraným snímkem „Strop“ o životě manekýnky, čímž okamžitě upoutala pozornost.
„Řekli mi, že jako ženská bych měla sedět doma, vařit a rodit děti. Nebo maximálně dělat sekretářku nějakému režisérovi,“ vzpomínala později na začátky kariéry. „Ale já jsem vždycky věděla, že když se něco opravdu chce, tak to jde.“
Rebelka oblečená v sukni
Filmy jako „Sedmikrásky“, „Hra o jablko“, „Panelstory“ nebo „Faunovo velmi pozdní odpoledne“ dodnes patří k tomu nejlepšímu, co v českém filmu vzniklo. Její díla byla odvážná, neučesaná, drzá a nutící diváky k přemýšlení.
„Sedmikrásky“ z roku 1966 vyvolaly nebývalý rozruch. Představují dvě mladé rebelky, které se rozhodnou zrcadlit zkaženost světa vlastním destruktivním chováním. Film způsobil v tehdejším Československu takový poprask, že ho poslanci projednávali přímo v parlamentu a s ideologickým rozhořčením ho označili za projev „buržoazně dekadentního umění“. Paradoxně šlo o hluboce morální dílo, byť v provokativním hávu.
V dobách normalizace to rozhodně neměla jednoduché. Po natočení filmu „Ovoce stromů rajských jíme“, který byl alegorií na ruskou invazi, měla šest let zakázáno točit. Aby uživila rodinu, natáčela pod jiným jménem reklamní spoty. Když jí konečně dovolili vrátit se k hraným filmům, nabídli jí scénář odsuzující potraty. Chytilová ho ovšem chytře celý přepsala.
Žádná „hodná holčička“
Na rozdíl od mnoha svých kolegů nikdy nepodepsala Antichartu, ale ani Chartu 77. Šla si vlastní cestou. Třikrát odmítla spolupráci se Státní bezpečností. Jednou si dokonce na výslech přinesla kartáček na zuby, že se prý raději nechá zavřít.
Její tvůrčí metody byly pověstné. Při práci rozhodně nebyla kliďasem, létaly krabice od filmů, nadávky i facky. Herci ji milovali i nenáviděli zároveň, protože je dokázala dostat až na hranici jejich možností, ale výsledek stál za to.
Žena, která měla tři životy
Věra Chytilová dokázala skloubit tři náročné role. Byla nejen průkopnickou režisérkou, ale i obávanou pedagožkou na FAMU a také matkou dvou dětí. S prvním manželem, fotografem Ludwigem, se rozešla. Trvalé štěstí našla po boku kameramana Kučery, s nímž přivedla na svět dceru Terezu a syna Štěpána. Oba zdědili umělecké geny a v dospělosti se podíleli na matčiných filmových projektech.
Sametová revoluce přinesla Chytilové svobodu tvorby, ale paradoxně i úpadek zájmu o její filmy. Polistopadové snímky jako „Pasti, pasti, pastičky“ nebo „Vyhnání z ráje“ už nezískaly takovou pozornost kritiky ani diváků. Političkou se nestala, přestože se o to dvakrát pokusila kandidaturou do Senátu.
Neutuchající energii věnovala boji proti privatizaci Barrandova, který považovala za zkázu české kinematografie. Sen o zachycení příběhu Boženy Němcové se jí už splnit nepodařilo. Zemřela v březnu 2014, když jí bylo 85 let.
Zdroje: respekt.cz, reflex.cz, respekt.cz
