Je to tak: Byla pro nás nejlepší mámou. Ve skutečnosti nakonec zůstala bezdětná

Na plátně hrála matky tak dokonale, že se pro diváky stala symbolem ideální maminky. Ve skutečnosti ale přišla o své jediné dítě. Syn jí zemřel ve čtyřech letech při nehodě. Celý život si přitom vyčítala, že to byla její vina. A myslela si, že ji někdo trestá za chyby z minulosti.

I přes osobní tragédii dokázala vytvořit nezapomenutelné filmové postavy matek. Její příběh ukazuje, jak dokáže umění překonat i tu nejhlubší bolest.

Na plátně byla dokonalou matkou

Kolik lidí zná ten pocit, když se díváte na film a úplně zapomenete, že sledujete herce? Jednoduše jim věříte úplně všechno, každý pohyb, každou emoci, každé slovo. Vlasta Chramostová tohle dokázala jako málokdo jiný, zejména když hrála matky. Diváci byli přesvědčení o tom, že ji s filmovými dětmi pojí pravá mateřská láska.

Jenže někdy se i za tou nejkrásnější rolí skrývá krutá realita. Něco, co by člověk nečekal, něco, co má s tou rolí společného paradoxně všechno, a zároveň vůbec nic. A právě u Chramostové bylo vidět, jak se může osobní tragédie přeměnit v hereckou sílu.

Čtyři matky, které nás dojaly

Chramostová si během své bohaté kariéry zahrála matku celkem ve čtyřech snímcích. Už v roce 1958 ve studentské etudě „Rodiče“ předvedla ženu, jejíž manžel odchází z domova po hádce, a ona se snaží chránit malou dceru před rodinnou krizí. Tento osmiminutový snímek nebyl sice žádný trhák, ale už tehdy bylo jasné, že jí role matky perfektně sedí.

O dva roky později ve filmu „Zlé pondělí“ hrála matku dvou dětí, Ondry a Hanky. Příběh sleduje partu kluků, kteří způsobí nehodu a pak se s tím musí nějak poprat. Chramostová tam ukázala matku, která své děti prostě neopustí, ať se děje cokoliv, a bylo na ní vidět, že ví, o čem mluví.

V dětském filmu „Honzíkova cesta“ ztvárnila matku malého dobrodruha, který se vydává za dědečkem. Perfektně zachytila věčné dilema každé mámy, tedy kdy už dítě pustit do světa a kdy ho ještě chránit. 

Ale asi nejsilnější mateřskou roli předvedla až v pokročilém věku. Ve filmu „Je třeba zabít Sekala“ z roku 1997 hrála Marii, matku hlavního záporáka, ženu, která celý život nesla tíhu toho, že se její syn stal udavačem. Za tuhle roli získala nominaci na Českého lva, a opravdu si ji zasloužila.

Smrt syna jako boží trest

V roce 1963 se stalo něco strašného. Při autonehodě, kterou sama zavinila, zemřel její čtyřletý syn Konrád. Její jediný potomek, kterého měla s brněnským sochařem Konrádem Babrajem. Smrt syna si vyložila jako trest za své předchozí morální selhání. O šest let dříve totiž podlehla nátlaku Státní bezpečnosti a podepsala spolupráci. 

Přestože se nikdy neprokázalo, že by někoho skutečně udala, považovala svůj čin za tak hříšný, že v synově smrti viděla spravedlivou odplatu. Po této tragédii obrážela psychiatrické léčebny, aby se dala dokupy.

Odvaha postavit se vlastní minulosti

Po sametové revoluci udělala něco, co tehdy dokázal málokdo. Přiznala se otevřeně ke spolupráci s StB a nebála se o tom mluvit. Ve své autobiografické knize popsala a doložila úplně všechno, včetně originálních dokumentů z náborového procesu. „Řekla jsem si, podepíšu jim to, nebudu je mít konečně za zády, ale vlastně po boku, přitom pro ně nikdy nic neudělám,“ vzpomínala na svou tehdejší naivitu. Tenhle přístup byl v devadesátých letech docela ojedinělý.

Když se v devadesátkách konečně mohla vrátit na prkna Národního divadla, diváci vstávali nadšením ze sedadel. Václav Havel jí navíc v roce 1998 dal Řád T. G. Masaryka. Nejen za to, jak dobře hrála, ale hlavně za to, že se nebála postavit proti režimu, i když to znamenalo, že dvacet let nemohla dělat to, co milovala. Zemřela v říjnu 2019, bylo jí dvaadevadesát a její muž Stanislav Milota zemřel jen pár měsíců předtím.

Zdroje: zoom.iprima.cz, csfd.cz, filmovyprehled.cz