Pustila jsem vnukovi film z dob socialismu. Po pár minutách jsem pochopila, že to byl špatný nápad

Česká a československá filmová tvorba je hodně specifická disciplína. Dá se říct, že v posledních letech se pomalu přibližujeme zahraniční produkci a kvalita filmů i seriálů roste. Za socialismu to ovšem bylo trochu jinak a inspirace zahraničím byla velmi omezená.

I díky tomu vznikly autentické snímky, které jsou pro dnešního diváka minimálně podivné, natož teprve pro dítě. Když se nám pak stane, že zapomeneme, o čem nějaký starší snímek vlastně byl, a pustíme ho svým dětem, můžeme se už po prvních minutách hodně divit.

Tehdejší přístupy k filmu

Na úvod je důležité zorientovat se v problematice, abychom neházeli naši socialistickou tvorbu do jednoho pytle. Vedle propagandistických filmů, které byly vytvářeny a schvalovány režimem a na které se často ani dnes nedá koukat (aniž by vám cukaly koutky nebo se vám znechuceně pozvedlo obočí), nastoupila v šedesátých letech vlna, která šla přesně opačnou cestou. Ta nese název Nová vlna a do její skupiny se řadí jedni z nejvýznamnějších režisérů a herců minulého století. Jsou to ti, kteří získali prestiž a ceny v zahraničí, a to už v době, kdy byly u nás jejich filmy cenzurované režimem.

Po kontextuálním okénku je však nutné říct, že tyhle filmy byly sice ceněné, ale nebyly vůbec jednoduché a mnohdy byly, minimálně pro dětské publikum, dost nevhodné. To ovšem divák obvykle pocítil až v průběhu sledování, kdy se pozastavoval nad tím, co vidí, a své vyděšené ratolesti zakrýval oči.

Bez kontextu to nepůjde

Kromě vyloženě nevhodných snímků, kde si tvůrci neberou servítky s fetišem a nahotou, jsou pomyslným předskokanem filmy, které prostě a jednoduše nemůže dětský mozek pochopit. Jedním z nejznámějších příkladů je Ucho. Na první pohled celkem jednoduché drama o jedné noci manželského páru, nicméně děti absolutně nepochopí metafory o všudypřítomném dohledu a státní moci. A bez kontextu je takový film spíš nesmyslem než ceněným kouskem. Podobně funguje i O slavnosti a hostech, což se opět může zdát jako nevinný film o pikniku v přírodě. Děti ale absolutně nepochopí alegorie moci a manipulace a chování lidí pro ně bude totálně mimo.

Tohle dětem nepouštějte

A dostáváme se k té zmíněné druhé, horší kategorii filmů. Pokud pustíme dětem Ucho nebo O slavnosti a hostech, pravděpodobně budou znuděné a plné nepochopení, ale u toho to skončí. Ta, řekněme umělečtější, část Nové vlny otevřeně pracovala se sexualitou, násilím, náboženskými motivy a chvílemi až hororovými prvky. A tím se konečně dostáváme k filmu, který tento výčet kompletně splňuje a má tak nevinný název, že ho kdokoli z nás může zaměnit za pohádkovou tvorbu a pustit doma.

Snímek na první dobrou působí jako pohádkově laděný příběh o dospívání. Názvem je podobný jiným dílům se zdánlivě podobnými motivy, jako je třeba Alenka v říši divů. Po prvních minutách ale zjistíme, že sledujeme naprosto bizarní podívanou, která je tak šílená, že nelze odvrátit zrak. Hlavní hrdinkou je mladičká Valerie, která během jednoho týdne symbolicky vstoupí do dospělosti. Jenže způsob, jakým je tento přechod zobrazen, má k pohádce opravdu velmi daleko.

Dětem poběží mráz po zádech

Snímek pracuje s hororovými prvky, erotickými symboly, upírskou mytologií a silnou náboženskou metaforikou. Dospívání zde není přirozeným přechodem, ale je spojené s manipulací a potenciální ztrátou bezpečí. Postavy dospělých autorit jsou přinejmenším děsivé a zneužívající. Současně se pohybuje mezi realitou a sny, kdy se nejen divák, ale i hlavní hrdinka ztrácí v tom, co je reálné. Tvůrci prostě předvedli surrealismus par excellance a pokud se v dobré víře spletete a pustíte to svým dětem, budou se z toho vzpamatovávat týdny.

Valerie a týden divů sice i dnes patří k nejuznávanějším českým filmům šedesátých let a dokonce vznikla i divadelní adaptace. Nicméně je opravdu na místě mít se na pozoru a byť zní název pohádkovým dojmem, věřte, že zážitek bude spíš hororový.

Zdroje: filmovyprehled.cz, cs.wikipedia.org, csfd.cz